Na svět přišel Theodor Eicke 17. října 1892 v alsaském městě Hudingen poblíž Salcburku jako nejmladší z 11 dětí přednosty železniční stanice, německého vlastence, Heinricha Eickeho. Předčasně ukončil školní docházku a vstoupil jako dobrovolník do císařské německé armády. Během první světové války se mj. zúčastnil dvou bitev u Ypres (1914, 1915) a bitvy u Verdunu (1916). Ačkoli byl vyznamenán za statečnost Železným křížem II. třídy, většinu války strávil v zázemí mezi bojovými liniemi. Za války, 26. 12. 1914, se také oženil s Berthou Schwebelovou, s níž měl dvě děti – dceru Irmu (1916) a syna (1920).
Po válce zůstal do roku 1919 v armádě, pak studoval odbornou školu, ale z nedostatku financí ji musel předčasně ukončit. Od roku 1920 pracoval u policie, napřed jako informátor a pak jako policista. Jeho policejní kariéra však po třech letech skončila kvůli jeho násilnému vystupování během politických demonstrací. V letech 1923 – 1932 pracoval u IG Farben jako „bezpečnostní důstojník“.
Koncem roku 1928 vstoupil do nacistické strany NSDAP (číslo legitimace 114901) a zároveň do SA (Sturmabteilung), polovojenské organizace nacistické strany vedené Ernstem Röhmem, kde setrval dva roky a pak přešel k SS (Schutzstaffel) jako jeden z prvních (číslo legitimace 2 921). Již následující rok byl velitelem SS Reichsführerem (polním maršálem) Heinrichem Himmlerem povýšen do hodnosti SS-Standartenführer (plukovník).
Počátkem roku 1932 si Eickových politických aktivit všiml jeho zaměstnavatel IG Farben a rozvázal s ním pracovní poměr. Zároveň byl Eicke přistižen při přípravě bombových útoků proti svým politickým nepřátelům v Bavorsku. K tomu, aby se vyhnul trestu, mu tehdy pomohl bavorský ministr spravedlnosti, nacistický sympatizant a pozdější Hitlerův ministr v téže funkci, Franz Gürtner. Himmler potom Eicka pověřil vybudováním a provozováním „výcvikového tábora pro rakouské nacisty“ u jezera Garda v Itálii.
Pár měsíců poté, co se Hitler dostal k moci, se Eicke vrátil do Německa a rozhádal se se souvěrcem gauleiterem (župním vedoucím) Josephem Bürckelem kvůli politice. Ten ho nechal zatknout a umístit na několik měsíců do psychiatrické léčebny ve Würzburgu, ale v červnu 1933 Himmler zařídil jeho propuštění, věnoval rodině 200 říšských marek jako dar na odškodněnou, a ještě tentýž měsíc Himmler jmenoval Eickeho velitelem koncentračního tábora Dachau. Eicke potom Himmlera požádal o vytvoření stálé strážní jednotky za účelem ostrahy jednotky. Himmler mu vyhověl a tak vznikla SS-Wachverbände.
Eicke se v nové funkci osvědčil. 30. ledna 1934 byl povýšen na SS-Brigadeführera (hodnost odpovídající hodnosti generálmajora v německé armádě a brigádního generála v americké armádě) a začal koncentrační tábor Dachau oproti původní koncepci podstatně reorganizovat. Nastolil v něm u svých strážných nový řád, který vyžadoval tvrdou a nesmlouvavou disciplínu, naprosté plnění rozkazů a zpřísnění disciplinárních a trestních předpisů pro vězně. Stráže dostaly nové uniformy a vězni neslavné modro-bíle pruhované „pyžamo“, které se stalo symbolem pro nacistické koncentrační tábory po celé Evropě. Uniformy strážců měly na límcích zvláštní znak „Totenkopf“.
Eickovy reformy tak ukončily brutalitu strážců, která se předtím vyskytovala v táboře náhodně a byla pro původní koncentrační tábory charakteristická, a nahradil ji brutalitou systematickou, kdy v některých případech byl stanoven trest smrti i za jen banální přestupek vězně. Eicke, známý svou brutalitou i osobně, nenáviděl slabost a vyhlásil, aby SS-man, který má měkké srdce „okamžitě odešel do kláštera“.
Eicke sám se potom „osvědčil“ 21. června 1934 při Hitlerově čistce známé jako „Noc dlouhých nožů“, kdy Eicke a jím osobně vybraní členové SS a gestapa zatkli a uvěznili velitele SA podezřívaných ze spiknutí proti Hitlerovi, včetně velitele SA Ernesta Röhma, kterému navíc přitížila i jeho homosexualita. Eicke přitom „dostal na starost“ právě jeho. Po Röhmově zatčení vešel Eicke do jeho cely, položil před něj na stůl revolver a řekl mu, že má „deset minut na to, aby využil Hitlerovu nabídku“ vyhnout se čestnou sebevraždou popravě. Když to Röhm odmítl, o několik dní později, 1. července 1934, ho Eicke a jeho pobočník Michael Lippert popravili. Eicke pak prohlásil, že je hrdý na to, že mohl Röhma zastřelit.
Likvidace špiček SA měla za následek i to, že zbývající koncentrační tábory pod velením SA přešly pod velení SS a již tři dny po likvidaci Röhma Himmler oficiálně jmenoval Eicka náčelníkem „Inspektorátu koncentračních táborů“ (Inspektion der Konzentrationslager) a povýšil ho do hodnosti SS-Gruppenführera (generálporučík) SS-Wachverbände. Od roku 1935 se potom koncentrační tábor Dachau stal výcvikovým střediskem strážných SS-Wachverbände.
A Eicková „zářná“ kariéra pokračovala dál. Roku 1939 byl jmenován velením nové divize SS Totenkopf, která se už v roce 1940 na západní frontě „proslavila“ svými válečnými zločiny, včetně vraždy 97 britských válečných zajatců v Le Paradis ve Francii. Později na východní frontě „vynikala“ ve vraždění sovětských zajatců, rabováním a drancováním sovětských vesnic.
Poválečného soudu za své zločiny se Eicke nedočkal. Padl, resp. byl zabit, 26. února 1943 na začátku bitvy o Charkov, když bylo jeho letadlo, průzkumný Fieseler Fi 156 Storch, zasaženo sovětskou protiletadlovou palbou a zřítilo se k zemi. Eickeovo tělo bylo původně pohřbeno na německém vojenském hřbitově poblíž Orelky v Sovětském svazu. Když bylo jasné, že Němci toto území neudrží, Himmler nechal Eickevy ostatky přesunout na Hegewaldský hřbitov v Žitomiru na Ukrajině. Tam už zůstaly a dnes jsou nezvěstné, protože tamní německý hřbitov byl pravděpodobně „přeorán“ buldozery, jak bylo tehdy v SSSR zvykem ničit německé hroby. Vzhledem k tomu, že v Norimberku by se pro své válečné zločiny dočkal trestu smrti, lze takovou „odplatu“ považovat opravdu jen za symbolickou.
