Kdo by snad ještě pochyboval o blízkosti těchto dvou totalitních režimů, má zde důkaz o tom, jak náramně si tehdy Stalin s Hitlerem rozuměli a notovali. To mělo své historické kořeny i v dřívějších spojenectvích Ruska a Pruska. Připomeňme jen tolik, že třeba známá carevna Kateřina II. Veliká byla etnickou Němkou. K obnovení dřívějších sympatií došlo poté po 1. světové válce, kdy se jak Německo, tak Rusko ocitlo na okraji evropského dění. Tato izolace následně oba „vyvržence“ dovedla ke spolupráci výhodné pro obě strany.
Pakt Ribbentrop – Molotov v roce 1939 potom především řešil rozdělení Polska jako „kořisti“ mezi Německo a SSSR tak, že Lublinské vojvodství a východní části Varšavského vojvodství, které se dosud nacházely v sovětské sféře vlivu, byly převedeny do německé zóny, a jako kompenzaci za to Německo „pustilo“ Sovětskému svazu Litvu, to vše ovšem ne veřejně, ale tajným protokolem připojeným k tomuto paktu.
Dalším tajným ustanovením bylo prohlášení, že ani jedna smluvní strana nebude tolerovat na svém území jakoukoliv propagandu namířenou proti druhé straně a že obě strany budou při potlačování takové propagandy spolupracovat. Toto ujednání se stalo faktickým základem pro spolupráci německých a sovětských zvláštních služeb, především mezi Gestapem a NKVD, které se následně sešly na celkem čtyřech společných konferencích. Jedním z důsledků této spolupráce bylo i to, že Gestapo a NKVD si začaly vyměňovat své politické vězně. V SSSR to byla i řada německých komunistů – antifašistů, kteří před nacisty naivně uprchli právě do SSSR. Nyní tam byli zatčeni a odesláni do nacistického Německa, což se pro ně stalo fakticky rozsudkem smrti.
Do praxe pak byly další části smlouvy uvedeny poté, co Německo 1. září 1939 napadlo Polsko a podle této smlouvy se o ně podělilo se SSSR. Ve Lvově a Brestu se potom konaly společné slavnostní vojenské přehlídky. Stalin byl spokojen. Získal polovinu Polska za cenu ztráty něco přes 700 padlých vojáků. Do zajetí Rudé armády se dostalo 240 000 polských vojáků a důstojníků a 28 000 jich nechal Stalin zavraždit v Katyni. Z tohoto válečného zločinu Sověti, známí obecně svou „asijskou věrolomností“, u Norimberského procesu obvinili nacisty.
Kominterna i komunisté v západních zemích po okupaci Polska podle nových instrukcí bleskurychle skončili s dosavadní protifašistickou a protinacistickou rétorikou a začali prezentovat válku v Evropě jako důsledek imperialistické rozpínavosti kapitalistických zemí. Z přípravy války tak začal SSSR s jejich podporou nyní obviňovat Velkou Británii a Francii. J. V. Stalin vše dovršil ve svém rozhovoru v sovětském tisku v listopadu 1939, v němž prohlásil, že Německo nenapadlo Francii a Velkou Británii, ale že to je přesně naopak a že tedy za rozpoutání války v Evropě jsou odpovědné tyto dvě země.
SSSR v této době Německo v jeho válečném tažení podporoval i hospodářsky, dodávkami strategických surovin, za což na oplátku dostával stroje a zařízení. Do ukrajinského Luganska tak byla např. dodána nová továrna na výrobu lokomotiv vybavená tou nejmodernější německou technologií. Sovětská strana měla jen jedinou podmínku, a to, aby stroje a zařízení bylo možné v krátké době přestavit z mírové výroby na zbrojní. Což se také stalo. Když Německo, samozřejmě v rozporu s touto smlouvou, napadlo 21. 6. 1941 SSSR, během pouhých čtyř následujících dnů už tento závod vyráběl místo lokomotiv tanky.
V roce 1939 došlo mezi Německem a SSSR i ke spolupráci na vojenské úrovni, když Německu byla během přípravě jeho útoku na Norsko zapůjčena sovětská tajná ponorková základna západně od Murmansku. Po uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení se začaly normalizovat i vztahy s Japonskem, se kterým v roce 1941 uzavřel SSSR Pakt o neútočení, čímž mu umožnil se zapojit posléze do války na straně Německa (a zároveň i proti SSSR jako jeho nepříteli.)
Otázka jakékoliv morálky zde zůstává zcela stranou. Kdo byl vinen víc? Totalitní Sovětský svaz tím, že uzavřel smlouvu o neútočení a rozdělení si Polska se stejně totalitním Německem, což by neměl udělat žádný „slušný“ stát? A co vyčítat SSSR, když se stejným Německem uzavřely velmi podobnou dohodu i demokratické státy jako Velká Británie a Francie a v Mnichově mu tak darovaly kus Československa?
Nebo bylo Německo snad ještě horší než ostatní státy, když smlouvu se SSSR, od samotného počátku morálně pochybnou, porušil napadením SSSR? Samozřejmě, podle jedné z nejstarších zásad právní jistoty „mají být smlouvy dodržovány“. Ale co když jde o smlouvu takto, mírně řečeno, neetickou? Není pak porušení takové smlouvy spíše zásluhou stejně, jako když „vražda na tyranu není zločinem“?
V každém případě po podpisu Paktu Ribbentrop – Molotov dodávalo Německo do SSSR převážně průmyslové zařízení a stroje, včetně asi 6500 obráběcích strojů pro sovětský válečný průmysl. Navíc Sovětský svaz obdržel na ukázku menší množství nejnovějších německých zbraní včetně 23 vojenských letadel, lodních děl i celého nedokončeného křižníku „Lützow“. Sovětský svaz se za to stal německým hlavním dodavatelem surovin poté, co bylo Německo odříznuto z důvodu britské blokády od světového trhu. Do Německa ze SSSR tak putovala kukuřice, bavlna, manganová ruda, chrom, fosfát, azbest a dřevo, dále rovněž 1,7 milionů tun obilí a 1 milion tun paliva. Sovětský svaz rovněž umožnil Německé říši používat svoji transsibiřskou magistrálu pro obchod se Středním a Dálným východem.
Po německém útoku na Francii dne 10. května 1940 se dodávky sovětských surovin do Německa podstatně zvýšily. Sovětský svaz prodával Německu palivo a kukuřici za dumpingové ceny i přesto, že německé dodávky „na oplátku“ vázly. SSSR zásoboval tedy Německo tak masivně, že na sovětsko-německé hranici měla Reichsbahn, čili Říšská dráha, velké potíže obrovské množství zboží mířícího do Německa překládat a odvážet.
A už jen jako osud můžeme vnímat to, že v květnu 1941 dodal Sovětský svaz do Německa 5 000 tun indického kaučuku nakoupeného pro Hitlera v Asii, což zásadním způsobem vyřešilo kritický nedostatek pneumatik potřebných pro operaci Barbarossa, čili napadení SSSR. Ještě v době, kdy se vojáci Wehrmachtu chystali na východě k útoku na Sovětský svaz, přejížděly německo-sovětskou hranici vlaky s nákladem obilí směrem na západ.
Jak to, že to Stalin připustil a SSSR takto oslabil? To je jeden z dosud nezodpovězených historických otazníků. Signály o tom, že se Německo chystá napadnout SSSR, přitom měl. A nejen signály, dokonce i zcela jasná varování od rozvědky, především od Richarda Sorgeho z Tokia, a to i s předpokládaným datem útoku. Údajně mu prý nevěřil. Důsledkem této neprozřetelnosti potom byly, samozřejmě obrovské ztráty SSSR na začátku války s Německem, jejíž průběh se podařilo Stalinovi zvrátit jenom dík tomu, že nařídil střílet do vlastních vojáků, pokud se rozhodnou bez rozkazu ustupovat nebo dokonce dezertovat.
A nakonec ještě, pokud jde o Pakt Ribbentrop – Molotov, to nejdůležitější. Obě strany svorně ještě dlouho po válce popíraly, že by vůbec nějaké Tajné protokoly existovaly. Němci o originál „svého výtisku“ přišli při bombardování Berlína, kdy byl zřejmě zničen. Zachovaly se ale jeho fotografie na mikrofilmech objevených hned po válce. Rusové existenci vehementně popírali i potom, a to až do roku 1989, kdy se i oni přiznali k existenci dokumentu. Vladimír Putin poté připustil, že pakt byl „nemorální“, ale zároveň jej obhajoval jako „nutné zlo“. Samotné protokoly potom SSSR oficiálně odtajnil v roce 1992 a od té doby jsou i oficiální součástí moderních světových dějin. Odpornou a varující zároveň.
