• nezarazene
  • Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • Veronika Kašáková: Duše je nejbolestivější místo v těle

    28.11.2023
    Jitka Kačánová

    Modelka, zakladatelka a ředitelka nadace na pomoc dětem z dětských domovů podává ruku mladým dospělým, když se ocitnou na vlastních nohách. Podporuje je materiálně, ale hlavně psychicky, protože bez milujících rodičů pro ně bývá obvykle nejtěžší vyléčit svou zlomenou a bolavou duši.

    Co vlastně konkrétně vaše nadace dělá? Jak pomáháte dětem?

    Alfa a omega nadačního fondu je přechod mladých lidí z dětského domova do reálného života. Náš projekt se jmenuje Restart, kdy vstupujeme do dětských domovů minimálně rok a půl před odchodem daného jedince ven a uměle budujeme důvěryhodný vztah s kompetentní osobou, kterou vybírá dětský psycholog Radek Ptáček. Ta prochází psychotesty a zjišťujeme i její psychickou způsobilost, aby to byl opravdu člověk, který je připraven vstoupit do vztahu s někým, kdo si prošel velmi traumatickým dětstvím. Důvěra se začíná budovat už v prostředí dětského domova a potom s jeho odchovanci procházíme krizové situace, jako je odchod z domova, začlenění do společnosti, hledání zaměstnání, bydlení. Je to kompletní balíček, který obvykle mají děti z rodin, a my se jim v našem nadačním fondu snažíme nabízet podporu jak materiální, tak i psychickou.

    Možná, že ne každý ví, že jeden z hlavních motivů, proč se angažujete ve prospěch dětí z dětských domovů, je to, že jste si sama prošla touto zkušeností a bylo to hodně tvrdé. Myslím, že je opravdu obdivuhodné, jak jste se s tím dokázala vyrovnat. Chcete k tomu něco říct?

    Já jsem o tom napsala dvě knížky, takže už všichni všechno vědí. A to, že jsem o tom dokázala mluvit veřejně, ve finále pomohlo nejvíc mně samotné. To sdílení a to, že jsem řekla, jak surové to opravdu bylo, bylo ozdravné a očistné hlavně pro mě. A byl to jeden z důvodů, kdy jsem si řekla, že možná jsem člověk na správném místě, protože jsem to všechno zažila. A když vstupuji do dětských domovů a vyprávím jim o projektech, které nabízíme, tak mi můžou opravdu důvěřovat, protože vím, jak se tam cítí, vím, co je čeká venku, a znám všechny pády i vzestupy. A že bych možná dala všechno za to, aby tam někdo tenkrát v mých devatenácti byl a vzal mě za ruku a já nemusela projít všemi těmi nástrahami, které na ně za branami dětských domovů číhají.

    Říkáte o sobě, že jste obyčejná holka z děcáku, ale zároveň jste také byla ve finále miss, jste modelka, jste úspěšná a oceňovaná žena. Forbes vás označil jako mimořádnou ženu. Jak se ve vás tyto dvě polohy bijí?

    No, když to takhle potom řeknete, tak to zní velmi hezky. Takže děkuji, že jste mi připomněla nějaké moje úspěchy. Já vždycky přemýšlím nad tím, jak to zhodnotit z mých úst. Myslím si, že pořád by tomu ta holka z děcáku nevěřila, kdyby jí někdy někdo řekl, že tohle všechno se bude odehrávat. Ale nějaká ta houževnatost a průbojnost, kterou v dětském domově musíte mít, protože je vás tam spousta, tak si myslím, že ta vytrvalost mě k tomu vedla. Ale zároveň hnacím motorem bylo i to, že o mně spousta lidí pochybovala.

    Říkala jste, že člověk musí být houževnatý, když vyrůstá v dětském domově. Moje mamka, když byla malá, strávila asi půl roku v děcáku, protože děda byl ve vězení a babička byla dlouhodobě v nemocnici. Byla tam ještě s dvěma svými sourozenci a vím, že to pro ni bylo velice těžké, a když si je už mohla vzít babička zpátky, tak byli štěstím bez sebe. Co pro vás bylo v dětském domově to nejtěžší a co nejhezčí?

    Tak nejhezčí, tím začnu, bylo rozhodně to, že v dětském domově, před 25 lety, když jsem tam přišla, tak kdybych to měla srovnat s tím domovem, který mi vytvořila má matka, a tím domovem, který byl v dětském domově, tak to pořád bylo lepší místo. Já jsem tam byla opravdu šťastná, protože jsem neměla možnost srovnat to s fungující láskyplnou rodinou. Všechny děti jsou tam na stejné lodi a pořád si bylo s kým hrát, pořád tam bylo dostatek dětí. A po materiální stránce jsme měli všeho dostatek – měli jsme co jíst, měli jsme co nosit, měli jsme hračky. Spousta z nás se tam měla líp než u vlastních rodin. Nejtěžší bylo to, že vám potom přichází na mysl a chápete, že někde v normální fungující rodině by to mohlo být ještě lepší. A najednou si připadáte, že jste o něco ochuzena. Ale pořád nevíte o co, protože to neznáte. Mně spoustu věcí došlo, až když se mi narodil syn a já pochopila, jak moc to bylo černobílé. Jak moc to bylo v domově prázdné.

    Jak se z toho dá dostat ven? Je vůbec nějaká naděje to změnit?

    Já jsem živým důkazem toho, že to jde. A toho materiálu, a velmi špatného materiálu, tam bylo dost. Měla jsem obrovské štěstí. A to je třeba to, co se snažím těm mladým lidem nabídnout. Protože mně se to stalo – opravdu to bylo štěstí, že jsem v sedmnácti letech navázala přátelský vztah s terapeutkou, která z přirozené lásky ke mně se mnou pracovala na mých bolístkách. A já jsem ji opravdu slyšela. Byla jsem tvárná a myslím, že mi to zachránilo život. Možná, že jinak by ze mě dneska byla podobná žena jako má matka. Možná bych na tom nebyla tak špatně, protože ten základ z dětského domova nebyl zlý, vůbec ne. Ale rozhodně jsem jako dítě měla rozervanou duši. To je to, co nabízíme v dětských domovech – aby je ovlivňovaly kvalitní lidské vztahy, abychom na to byli školeni. Abychom mohli ty mladé lidi psychicky podpořit a pomoct jim ty bolístky zahojit.

    Není právě pro děti z dětských domů těžší uvěřit, že jsou hodni lásky, než třeba pro děti s milujícími rodiči?

    Když čtu různé knížky o výchově dětí, protože mám doma úžasného chlapečka, mého syna, tak už tam je jasně dáno, že malé dítě od prvního okamžiku věří všemu, co mu řekne rodič. A pokud se k němu v prvních dnech života postavím tak, že ho nechci, odkopnu ho, dám ho do dětského doma, dám ho do babyboxu, i třeba k jeho prospěchu, tak se v něm vytvoří vzorec nechtěného a nemilovaného člověka. Jsou to takové vzorce, kdy začnete věřit, že jsem asi zlobila, tak proto mě sem máma dala. Nebo jsem třeba ošklivá, hloupá, nešlo mi to ve škole. To dítě začne obviňovat sebe, protože rodič je Bůh. A já jsem nedokázala pochopit, že mamka by byla někde venku a nepřišla by si pro mě. Takže je velmi těžké potom budovat zdravé mezilidské vztahy. Najednou, v mém případě to tak bylo, jsem si nacházela partnery, kteří mi nevědomě ukazovali, co si o sobě doopravdy myslím. Nechovali se ke mně hezky, byli na mě oškliví a já na nich byla závislá, protože jsem měla v hlavě vzorec, že mě všichni, které miluji, opustí.

    Máte nějakou zlatou radu pro děti, které se, ať v dětském domově, nebo i mimo něj, cítí nemilované? Jak to mohou přežít a nenechat se při tom zranit, ale naopak jak tu těžkou situaci využít ve svůj prospěch, jak jste to udělala vy?

    Já nerada radím, ale pokud jde o děti nebo mladé lidi, kteří by si snad mohli tento rozhovor přečíst, tak bych jim, kromě toho, že bych jim jako člověk ráda předala vlastní zkušenost, což nejde, chtěla říct, aby o tom začali s někým mluvit. I kdyby to byla kamarádka, i kdyby to byl někdo z dospěláků, aby to nenechali zajít daleko, kdy budou trpět déle, než musí. Nebo se můžou obrátit na spoustu organizací, včetně našeho nadačního fondu, a napsat jim, co je bolí. Aby si tak zachránili nejenom život, ale i duši, která je nejbolestivějším místem v těle. Ať se postaví sami za sebe, protože to nikdo jiný za ně, za celý život neudělá. Ani máma, ani táta.



    Nepřehlédněte