Sporťák Vojtěch Bernatský: Mám rád výzvy!

9.2.2021
Jitka Kačánová

Co dělá sporťák, když se teď skoro nesportuje?

Sporťák je s rodinou. Věří, že se to už zlomí a doufá v lepší zítřky. Na nejvyšší úrovni se stále sportuje, a tak je dobré, že máme stále co vysílat a tím pádem přivést lidi aspoň na chvíli na jiné myšlenky. A taky se sám snaží udržovat v dobré kondici. S manželkou doma cvičí a občas se jde taky proběhnout.

 

Myslíte si, že se svět ještě někdy vrátí k normálu? Že budete třeba ještě někdy moderovat olympiády?

Smysl a význam toho takzvaného normálu se asi trochu posune. Nicméně věřím, že velké sportovní akce mají smysl. A taky doufám, že Coubertenovská myšlenka olympismu přetrvá i tuhle těžkou dobu.

Pět otázek pro starostu Prahy 8 Ondřeje Grose. Jak covid ovlivnil jeho čtvrť?

Právě olympiády patří mezi vaše nejoblíbenější moderátorské chvíle. Který zážitek byl ten největší?

Je fakt, že OH studio, jehož jsem byl sedmkrát průvodcem, to je kategorie sama pro sebe. To Vám během těch devatenáctihodinových nepřetržitých moderátorských směn už prorůstají vousy make-upem. Těší mě třeba, že jsem mohl být s Jakubem Bažantem u toho, kdy jsme v rámci OH vysílání Turín 2006 startovali sportovní kanál ČT sport. Jedna kolegyně z Dobrého rána mi tehdy v reakci na můj mail o tom, že letos budu vysílat s Bažantem, odpověděla, že netušila, že to je takový mazec… Že si nemůžeme ani odskočit na záchod a musíme vysílat s bažantem J. Moc rád vzpomínám i na svoje první OH studio Nagano 1998. To jsem měl tehdy v té euforii pocit, že jsem tu olympiádu vyhrál s českými hokejisty i já. Ještě pár let poté na mě v hospodách pokřikovali Naganóóó. A já jsem byl za to moc vděčný a šťastný.

 

Co pro vás sport znamená?

Především je to zábava. Možnost se proběhnout, vypotit, soupeřit, vyplavit přebytečný adrenalin a stres. Ten endorfinový pocit po doběhnutí závodu nebo po nekonečném tenisovém zápase nic nenahradí. A pak je tu ta pasivní role diváka. Já to prostě miluju, fandit českým sportovcům a prožívat s nimi jejich, tedy tak trochu i naše úspěchy.

 

Projeví se omezení sportování, nejen toho velkého, na zdraví lidí? Chybí vám bazén nebo posilovna?

Jednoznačně to vnímám jako velký problém. Psychiatři budou mít asi v následujících letech žně. Sport je prostředek k uvolnění. I tomu psychickému a pokud byl někdo zvyklý na sportování, tak to může mít nepříjemné následky. A to nemluvím o dětech, které nemohou se svými vrstevníky na tělocvik, do klubů a sportovních kroužků. Když to přeženu, tak můžeme přijít i o jednu celou sportovní generaci.

Superstarosta z Prahy 7 nebo sběrač funkcí? Seznamte se s Janem Čižinským

Pro Českou televizi pracujete už přes čtvrt století. Co vám to dalo a dává?

Především obrovské zážitky a zkušenosti. Jsem vděčný České televizi, že jsem si mohl a můžu vyzkoušet i jiné než sportovní žánry. Moderoval jsem zábavný týdeník Svět rekordů a kuriozit, cestovatelský magazín Výletníci, pořad Devatero řemesel. Vyhrál jsem s Petrou Janů TV pěveckou soutěž Duety, aneb když hvězdy zpívají. Prostě je to jízda a já doufám, že ještě nekončí.

 

Vaše tatínkovské deníky, knihy Dvojtáta a Tati, už tam budem?, patří mezi bestsellery. Jak jste se ke psaní dostal a čekal jste takovou odezvu, když jste je psal?

Každý den zažíváme rodinná dobrodružství, radosti i útrapy, ale především spoustu situací, které se už nikdy nevrátí. Abych na ně nezapomněl, rozhodl jsem se je ve svojí prvotině Dvojtáta zvěčnit. Říkal jsem si, že si to někdy ten náš páreček přečte a bude s radostí vzpomínat na svého tátu, který na oplátku ocení, když mu pomůžou do schodů. Ta knížka vyšla v nakladatelství Albatros a v září vyhrála v tradiční čtenářské anketě Kniha roku kategorii objev roku. Hlasovalo 120 tisíc lidí. Takže jsem byl v 45-ti objeven. Je to pro mě obrovská čest a se vší pokorou si toho moc vážím. No a tak jsem v psaní pokračoval a loni v září vyšla další kniha Tati, už tam budem? Je to pro mě zcela nový svět a cesta. O to víc si to užívám, mám velkou radost a za reakce jsem moc vděčný.

 

Co pro vás znamená otcovství?

Člověk se vyvíjí, a co bylo před pár lety nepodstatné a vzdálené, je najednou tím nejdůležitějším středobodem našich životů. Pro mě a moji manželku Kateřinu jsou jím právě naše osmiletá dcera Eliška a čtyřletý syn Matyáš. Tahle naše parta je dnes pro nás vším – hlavním důvodem i smyslem života.

Heidi Janků

Navzdory prázdnému kalendáři jsem optimistka, říká Heidi Janků

Jaký jste táta?

Snažím se být rádcem, oporou a především parťákem a kamarádem. A taky dost intenzivně všechno prožívám. Myslím, že nejvýstižněji jsem svoje pocity z otcovství popsal ve svojí knize:

„Eliška se narodila jen o tři dny později, než jsem oslavil své 37. narozeniny. Vzpomínám, jako by to bylo teď, jak jsem jel z porodnice domů a pouštěl si pořád dokola písničku od Anny K Tamaryšek. Přes slzy jsem neviděl na cestu a celým tělem mi procházel velmi těžko popsatelný pocit štěstí, hrdosti, dojetí a lásky… Prostě z kluka s dost velkými ďolíčky ve tvářích se najednou stal táta.“

A takhle to bylo s Matyášem: „Kačenka už leží na sále a já usedám k její hlavě. Prakticky vzápětí se to stane: náš syn se poprvé nadechne a já slyším jeho křik. Matyáš je na světě! ‚Tatínku, pojďte s námi…‘ 51 centimetrů a 3 700 gramů živé váhy. Mám zatmění mysli, proudí mnou emoce a doslova mě prostupuje láska. Něco, co člověk zažije jen párkrát za život… Dostávám svého syna do náruče a nesu ho k mamince na sál. Nepláče, zvyká si na světlo a jen pozvolna se mu rozlepují oči. Děkuji doktorovi a začínám si uvědomovat, že jsem dvojtáta.“

Miroslav Donutil: Herec, který nehraje, není šťastný. Chybí mu kontakt s diváky

Píšete už další díl?

Ano, píšu. Jednak je pořád o čem psát a navíc už jsem s nakladatelstvím podepsal smlouvu, že v září vyjde další kniha Jak dostat tatínka do karantény. Velkou motivací je pro mě taky nápad redaktorů, že společně s novinkou dojde na dotisk i předchozích dvou knih a bude možné si je všechny tři zakoupit ve speciálním trojbalení. To je výzva. Před necelými dvěma lety bych na něco podobného ani v nejmenším nevsadil. Takže děkuji osudu a jdu psát :-).

 

Neláká vás napsat i nějakou beletrii, nějakou fikci?

Láká a moc. Už mám dokonce něco v hlavě. Líbí se mi severské detektivky a v kombinaci s českým prostředím by z toho mohlo něco vypadnout. Je to zase výzva a ty já mám rád.

Lucie Vondráčková: Je fajn být na place s profíkama, kteří vás posouvají dál

Máte nějaký profesní cíl?

Dospěl jsem do zlomového bodu ve svém životě. Určitě na to měla a má vliv i tahle neskutečná situace ve světě. Chci říct, že si žádné velké cíle nedávám. Chci být s rodinou, přeji všem zdraví a užívat si každý den, kdy se ráno probudím. Uvidíme, co život přinese.

 

Vojtěch Bernatský

Narodil se 13. března 1975 v Ostravě.

Vystudoval FAMU, obor filmová a televizní produkce.

Od roku 1995 pracuje v České televizi, především jako moderátor pořadu Branky, body, vteřiny.

Je ženatý a má 2 děti.

Jako koníčky má rodinu, cestování, kytaru a zpěv, píše knihy a sbírá náramkové hodinky značky PRIM.



Nepřehlédněte