Léto 1968. Pro Janu Unčovskou a Jarmilu Kamenovovou začaly jejich poslední prázdniny v životě. Při odpoledním poflakování totiž náhodou vešly do střelné dráhy amatérského pistolníka. Jednu z nich zabil nešťastnou náhodou, druhou proto, aby se zbavil svědka.
Když se obě třináctileté dívky nevrátily večer domů z jinonického koupaliště, kam měly namířeno, začali je jejich rodiče shánět. Na Veřejné bezpečnosti jim sice poradili, ať počkají ještě do rána, ale rodičům to nedalo a spolu se sousedy se rozhodli prohledat okolí lesíka zvaného Punčocha. Tam je také otec jedné z nich našel, obě už byly ale mrtvé. Přivolaný lékař konstatoval smrt zastřelením.
Pachatel vyklouzl
Místo nálezu přitom nebylo místem činu. Vrah sem dívky odtáhl od pěšiny u hřbitova, kde vyšetřovatelé nalezli střely, nábojnice i stopy krve. Ke střelbě podle pozdějších výpovědí svědků došlo zhruba kolem čtvrt na čtyři odpoledne. Jenže se tam střílelo poměrně často– ať už to byli pytláci nebo vojáci z nedaleké posádky, takže tomu nikdo z nich nevěnoval pozornost.
Zajímavá byla výpověď „báby“ Mareškové, která vždy navečer u Punčochy pásla své dvě krávy a dvě kozy. Zmínila se mimo jiné o jistém mladíkovi Františkovi Zenkerovi, který byl podle ní v těch místech pečený vařený. „A navíc divně kouká!“ řekla o něm jako o možném podezřelém.
O Zenkera se kriminalisté zajímali i proto, že měl před časem manželskému páru na výletě v Prokopském údolí vyhrožovat vzduchovkou, a také prý sháněl doopravdickou pistoli. Jeho kamarád s poetickým jménem Narcis mu ale potvrdil alibi, tak ho nechali být.
Podruhé byl Zenker vyšetřován v souvislosti s vraždou strážmistra Velíška, kterého zastřelili pachatelé poštovní loupeže na Těšnově v roce 1974. Bezpečnost vzápětí obrátila Prahu vzhůru nohama a vyslýchala všechny, kteří měli kdy co do činění se střelnými zbraněmi. A Zenker se k překvapení vyšetřovatelů k zastřelení obou dívek přiznal. Jenže svou výpověď pak zase odvolal a byl opět volný.
Pomocník VB
Ještě toho roku se Zenker stal členem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti a za dobrou službu si dokonce vysloužil čtyři diplomy. Chtěl tím prý odčinit to hrozné, co spáchal. Jeho čin ale bez trestu nezůstal. Když se totiž Jiří Markovič, kterému nedal nedořešený případ dvou mrtvých dívek z Prokopského údolí spát, konečně dostal do pražské mordparty, rozhodl se v pátrání pokračovat. Byl přesvědčený, že Zenker je skutečný pachatel. „Přiznávající se Zenker vypovídal až příliš spontánně – to nebyly poskládané vyčteninky z novin, ale jeho vlastní prožitek!“ prohlásil později Markovič.
I když se obával, že Zenker bude dál zatloukat, nakonec ho v listopadu 1980 nechal přivéztk výslechu. A Zenker se mu svěřil s tím, co se onoho osudného dne stalo. „Najednou praskl! Nechal kličkování a spontánně začal vypovídat přímo k věci! Myslím, že byl v tu chvíli skoro rád, že o tom může mluvit. Pochopil jsem, že tlak vzpomínek musel být pro jeho psychiku v uplynulých dvanácti letech velmi silný,“ popsal jeho doznání Markovič. Zenkrova slova potvrdilo i několik jeho blízkých, kterým se v průběhu času přímo či nepřímo k činu přiznal. A také Narcis odvolal falešné alibi, které mu předtím poskytl.
Husákův vliv?
Zenker svého činu hluboce litoval a při rekonstrukci činu, kdy mu nečekaně vstoupila do střelné dráhy jeho pistole nejprve Unčovská, právě když zmáčkl spoušť, a potom ze strachu zastřelil i Kameněvovou, se upřímně rozplakal. U soudu ale otočil a začal tvrdit, že přiznání z něj kriminalisté dostali násilím. Soud mu však neuvěřil a poslal ho na 15 let do vězení. Otec z jedné obětí s výší trestu zásadně nesouhlasil, a protože se dobře znal s tehdejším prezidentem Gustávem Husákem, je možné, že se kvůli tomu obrátil přímo na něj. Každopádně Zenkerovi, po odvolání prokurátora, nakonec zvýšili trest až na 25 let za mřížemi.
