zavřít mapu
Před několika dny jsme v článku o malíři Bedřichu Havránkovi psali: „Česká krajina v době Havránkových studií byla na rozcestí mezí ideálním komponováním a reálním popisem.“ Stačí jen vyměnit jméno Havránek za Ullik a věc také sedí. Jestliže se ale Havránek vydal cestou reality, dnešní malíř – jubilant zcela podlehl romantismu.
„Vyšel původně z Haushoferova historisujícího krajinářství, ale celý potomní jeho vývoj se odehrával v atmosféře cítění romantického. Charakterisuje ho záliba v krajině malebné, se starým, bizarním stromovím, skalami a plných idylických koutů a překvapivých a rozmanitých výhledů, scenerie složitě komponované a přizdobené, výhledy v zelená údolí, z nichž se na kopcích zdvíhají zdi starých hradů,“ napsal čtyřicet let po Ullikově předčasné smrti malíř a kritik Otakar Mrkvička (1898 v Příbrami – 1957 v Praze) v Lidových novinách a napsal to víceméně přesně.
Hugo Jan Nep. Ullik přišel na svět 14. května 1838 na pražské Malé Straně v Hroznové 494/10, o tři dny později ho v kostele s Pražským jezulátkem pokřtil známý farář Karel Ullick, v té době působící v Bubenči; byli-li nějak rodinně spřízněni, neumím povědět.
Hugo Ullik byl synem soudního úředníka v Berouně, tam trávil dětství. V letech 1854–61 studoval na pražské akademii v krajinářské škole Maxe Haushofera (1811 v Mnichově – 1866 v bavorském Starnbergu), přímým spolužákem Havránka tedy nebyl. Poprvé vystavoval roku 1860 v Krasoumné jednotě. V 60. letech žil v neutěšených finančních poměrech, maloval v okolí Salzburgu a marně žádal o státní stipendium. V letech 1871–74 pokračoval ve studiích v mnichovské krajinářské škole Eduarda Schleicha, v Mnichově žil do roku 1877.
Byl členem Spolku sv. Lukáše (50. léta), Krasoumné jednoty (1875–79) a Umělecké besedy (1863–1881).
Po návratu do Prahy – od července 1877 do 1880 – pracoval v Prozatímním divadle; po Eduardu Heroldovi (1820 v Praze – 1895 tamtéž) byl dalším českým malířem, který se podílel na postupném nahrazování tzv. typových divadelních dekorací individuálními. Názorně se to projevilo ve výpravě k opeře Bedřicha Smetany Tajemství (1878), pozoruhodná byla i jeho výprava Meyerbeerovy Afričanky, kdy řešil technický problém pohyblivého a rozpadajícího se korábu na scéně, i jeho poslední výprava v Prozatímním divadle, Verneovy Děti kapitána Granta (1880), která dokázala jeho malířskou i technickou schopnost zpřítomnit rozmanitá exotická prostředí v různých ročních obdobích.
Vytvořil opony pro divadelní spolky v Berouně a Nymburku, dekorace maloval i v Přešpurku čili Bratislavě a pro nově otvírané německé divadlo v Plzni, taky pro ochotnické spolky v Lounech, Mladé Boleslavi, Kouřimi i jinde.
Jako ilustrátor přispíval kresbami českých hradů do časopisů Květy a Světozor.
Ullikovy hrady mají nejen uměleckou, ale i dokumentární cenu, neboť zachycují starý stav zřícenin, dnes již mnohem více sešlých, i starý stav hradů, které utrpěly různým restaurováním.
V listopadu 1864 se oženil s o rok starší Marií Apolenou Freitovou z Prahy. Děti neměli.
Často se stěhovali – ze Starého Města (1007, dnes v místě Revoluční 724/7), do Nového (Myslíkova 259/10, Myslíkova 1343/24), i na Malou Stranu (Dražického náměstí 60/4).
Zemřel na zápal plic 9. ledna 1881 – tedy dvaačtyřicetiletý – v Žitné 655/17, v domě vedle známé restaurace U Pravdů. Pochován je na Olšanech (IV, 1, 18).
Deset let po smrti byl svými obrazy zastoupen na Jubilejní výstavě v Praze (Staroměstské náměstí v Praze, Křivoklát, Střekov). Právě obraz hradu Střekova byl před časem vydražen u Kodla za 1,15 milionu korun, jiná jeho plátna se dražila kolem 300 tisíc.
Zdroje: Národní listy, 1881; Otakar Mrkvička, Lidové noviny, 1943; Jiří Hilmera, Věra Velemanová, Česká divadelní encyklopedie
