Bedřich Havránek neboli Fridrich Melchior Johann N. Hawranek, český malíř, ilustrátor a pedagog, přišel na svět před dvěma sty lety, 4. ledna 1821. Narodil se v Praze ve druhém patře známého domu U Myslíků v rodině kriminálního rady Antonína Havránka (1775 – 1847), matkou mu byla Antonie rozená Dequoy (1779 – 1858), původem Francouzka, dcera železničního inženýra, který emigroval v době napoleonských válek do Čech. Bedřich měl dva starší sourozence – Viléma (*1810) a Karolínu (*1818). Pokud vám ale dům U Myslíků tak známý nepřijde, můžete se o něm více dozvědět v níže nabídnutém odkazu.
Bedřichovi se dostalo dobrého vzdělání, kreslení ho nejprve učil jej otec, muž velmi vzdělaný, který chtěl, aby se Bedřich Havránek věnoval obchodu s uměleckými výrobky.
Vzhledem k mimořádnému výtvarnému talentu byl už jako patnáctiletý přijat na pražskou Akademii, a to do krajinářského ateliéru Antonína Mánesa. Po jeho smrti se na krátkou dobu stal jeho učitelem rektor akademie Christian Ruben a následně jeho zeť Max Haushofer. Ten si Havránka velmi oblíbil, podle Marie Mžykové byl mezi nimi také příbuzenský vztah, byli bratranci.
Česká krajina v době Havránkových studií byla na rozcestí mezí ideálním komponováním a reálným popisem. Antonín Mánes ve své praxi shrnoval obojí metodu, ale býval už také bližší volné přírodě, zážitkům z procházek krajem, které tak miloval. Haushofer přinesl do Prahy ještě další upevnění osobité krajinářské tradice a – právě tak jako Mánes – byl samozřejmým stoupencem barvy jako základního výtvarného prostředku v krajinářství. Jeho názor na krajinu byl však romantičtější, lyricky zabarvený.
Havránek s ostatními druhy v prvých letech pozorně kráčel stezkou rad a Haushoferových pokynů a stal se pilným návštěvníkem a malířem naší i cizí krajiny.
Roku 1843 se Havránkova práce poprvé objevila na veřejnosti – šlo o polabskou krajinu. Pak už byl na výstavách Krasoumné Jednoty stálým hostem, prakticky celý život. Krajinné motivy záhy obohacoval o záběry z šumavské oblasti Plešného jezera. Hledal náměty v Čechách i v Polsku a Haliči a cestoval také po Švýcarsku, Francii a Anglii, Bavorsku, Rakousku a Německu.
Spřátelil se s krajinářem Janem Novopackým, se kterým také cestoval po Evropě.
Žil v Praze jako svobodný mládenec, bez finančních starostí, a malování bylo jeho koníčkem a náplní života. Byl oblíbeným společníkem a o jeho obrazy byl mezi sběrateli zájem. Patřil k oblíbeným malířům rakouského arcivévody a cestovatele Ludvíka Salvátora Toskánského, který byl jeho žákem. Podle skic, které mu arcivévoda posílal z cest (a později i Havránkových vlastních fotografií) zpracoval obrazový doprovod několika cestopisů. Ilustracím se věnoval i později, například pro Ottovu edici Čechy.
Pod vlivem svého učitele Antonína Mánesa si vypěstoval lyrický vztah k české krajině. Až do pozdního věku chodil malovat se skicákem do plenéru. Haushoferův německý romantismus se v Havránkově díle projevil volbou pitoreskních motivů, od Haushofera se naučil zaznamenat kresbou celkové rozvržení kompozice a velmi podrobně také jednotlivé krajinné detaily. Obrazy ale maloval až v ateliéru.
Počátkem 80. let opustil malbu olejem a věnoval se akvarelu. Pomocí vlastní techniky, kombinující akvarel a malbu temperou, dokázal zachytit i nejdrobnější detaily. Věnoval se grafice, leptům, rytinám i litografiím. V pozdějších letech vyhledával drobnější náměty, kusy houštin, vod, skal, rybářské chaty a tak. Byl zručným kreslířem a malířem miniaturního realismu. Jeho malířský styl budil obdiv soudobé kritiky, ale na konci 19. století už představoval určitou kuriozitu a působil slušně řečeno anachronicky.
Od roku 1879 trávil téměř každé léto v Chuchli, z jejího okolí také pocházely nejčastější motivy posledních jeho prací. Místní i výletníci vídali ho ráno i odpoledne, jak s náčiním pod paždí kráčívá po chuchelském břehu, aby „studoval nebe“.
Roku 1890 byl zvolen mezi elitu národa – stal se členem právě založené České akademie věd a umění císaře Františka Josefa I.
Když opustil rodný dům, bydlel ve vlastním, řečeném U Štětkářů (Spálená 88/13), vedle známého domu U kotvy.
Prvního března 1899 o šesté hodině ranní v onom domě Havránek dodýchal, přemohl ho edém plic.
Pochován je na Olšanech ve třetí části hřbitova (3. oddělení, hrob 93).
K. B. Mádl shrnul jeho dílo bez patosu, ale s láskou: „Bedřich Havránek dožil se velkého přerodu českého krajinářství pouze jako svědek. Jeho nic se nedotklo, co naše krajináře rozvlnilo, zůstal si věren do posledního dechu. Ale mohl s jistým uspokojením pohlížet na tento rozvoj, který vyšel odtud, kde také pomáhal kopati průlom a klásti základy.“
Zdroje: V. W., Zlatá Praha, 1886; K. B. Mádl, Zlatá Praha, 1899; Karel Herain, Topičův sborník literární a umělecký, 1923; Marie Mžyková, Muzeum umění Olomouc; Wikipedie
