mapa regionů
zavřít mapu

Byla opravdu zvláštní, ta první adventní neděle. Žádné zklidnění, žádný čas na rozjímání. Už čtrnáct dní je Praha obsazena saskými vojsky. Zatím se drží zpátky, nerabují, nepálí, neznásilňují. Mají být osvoboditeli od habsburského jha a kurfiřtovy rozkazy jsou přísné. Na radostné očekávání, narození Spasitele, však nikdo nemá ani pomyšlení. Dnes bude jiná podívaná. Velká, slavnostní, pompézní. Dnes bude konečně z Prahy sejmuto ponížení, kterého se jí dostalo před deseti lety.
Zámečnický mistr, na Starém městě pražském, si tehdy mnul ruce radostí. Neměl by, ale zakázka je zakázka a on je bez groše. Loni na podzim mu vojáci vyrabovali dům i dílnu. Nebylo toho mnoho, nikdy nepatřil k té bohaté a privilegované vrstvě. Ta přišla o všechno. Jejich chyba. Měli raději vyprázdnit truhlice až na dno a nakoupit pořádné, žoldácké vojsko. Pak by se ta ostuda na Bílé hoře nekonala.
Sluha z radnice přinesl objednávku na dvanáct železných klícek, do kterých přijdou hlavy popravených rebelů. Ti zatím čekají na svůj ortel, ve vězení na radnici. Ještě upevnit na Staroměstskou, mosteckou věž. Prázdné, samozřejmě. O jejich naplnění se už postará kat Mydlář. Páni a rytíři budou hledět na Hrad, druhá šestice, měšťané, na Staré město, ve kterém už nerozhodují. Čtyři desítky kop grošů tehdy obdržel mistr zámečnický za svoji práci a jeho dílna jistě přežila.
Třicátého listopadu 1631 se u mostecké věže tísnily davy. Jistě, mnozí jen ze zvědavosti, ale pamětníků bylo jistě více. Měla zmizet potupa, se kterou procházeli Pražané pod touto věží a klopili zrak dlouhých deset let. Nebylo tam tehdy tolik místa, jako je dnes. Na Křížovnickém náměstí totiž stávala celnice, která byla zbořena až v polovině 19. století. Dnes však plnila důležitou funkci. Sem byly totiž vybělené lebky přeneseny a pietně uloženy do skvostných, dřevěných krabic. Bylo jich již jenom jedenáct. Lebku hraběte Šlika si vdova vyprosila už po necelém roce. Synům a vnukům popravených, kteří tento úkon vykonali, se jistě třásli ruce.
Možná si řeknete, lebka jako lebka, ale byl zde někdo s fenomenální pamětí, někdo, kdo přesně věděl, komu která lebka náleží. Proto se v každé krabici objevil papírový lístek se jménem.
Ten muž se jmenoval Mikuláš Diviš, písař, který vítal před třinácti lety Fridricha Falckého. Však za to byl příkladně potrestán. Byl na pranýři přibit za svůj výmluvný jazyk, dokud Mydlář nevymrskal další tři provinilce až k Horské bráně. Není divu, že se mu něco takového vrylo do paměti. Mydlář byl milosrdný. Jako lékař věděl, kam s hřebíkem, a tak funkce jazyka zůstala zachována, a pan Diviš byl opět po několika týdnech výřečný.
Krabice byly uloženy do rakve, rakev zakryta černým suknem a za zpěvu šesti desítek kněží přenesena do kostela Panny Marie před Týnem. Zde proběhly veškeré církevní obřady. Pak museli lidé odejít, kostel byl zamčen a pak… Co se stalo pak, to je dodnes tajemstvím. Od té chvíle lebky nikdo nikdy neviděl.
Naskýtají se desítky možností a teorií. Byly vůbec v té rakvi, kterou z celnice vynesli? Nezmizely už před tím, někam do sklepa, a pak neznámo kam? Jsou v Týnu? Nebo pod věží, v evangelickém kostele sv. Salvátora, v Kostečné ulici? A co třeba v Karolinu? Téměř čtyři století staré tajemství stále trvá a pátrači mají dosud šanci.