Slavný skladatel, přední představitel romantismu v hudbě, se narodil 7. května 1840 ve Votkinsku v Rusku, v rodině důlního inženýra Ilji Čajkovského, který pocházel z rodiny, kde byl nejmladší ze dvaceti děti. To však neznamenalo, že by to byla rodina chudá nebo nějak strádající, jak o tom svědčí vzdělání, kterého Čajkovského otec dosáhl. Měl ale také značné hudební vlohy, v mládí hrál na flétnu a hudbu miloval. Blízký vztah k hudbě si uchoval i po uzavření manželství, navíc u Čajkovských, jako tehdy v každé slušné měšťanské rodině, patřil mezi zařízení domácnosti automaticky i klavír. Na něj a na harfu hrála Čajkovského matka Alexandra, rovněž hudebně založená, a také zpívala nejen v té době populární romance. Nezapomínejme, že to bylo v časech, kdy reprodukovaná hudba ještě neexistovala a lidé měli jen tu hudbu, kterou si vytvořili sami nebo jim ji zahráli profesionální hudebníci. S klavírem začínal Čajkovskij jako chlapec zřejmě právě pod matčiným vedením.
Rodiče mysleli, že mladý Petr, co se týká zaměstnání, půjde ve stopách svého otce, ale potom změnili názor a budoucí skladatel začal chodit na práva. Vedle toho dál studoval hru na klavír a zpíval ve sboru. Po promoci v roce 1859 nastoupil do služeb ministerstva spravedlnosti a o dva roky později začal navštěvovat Petrohradskou konzervatoř a studoval hru na flétnu a na varhany a také komponoval. Až do roku 1863 práci se studiem hudby kombinoval, ale pak se úřednické kariéry vzdal a roku 1865 byla na veřejnosti poprvé provedena jeho skladba – „Charakteristické tance“, a to pod taktovkou Johanna Strausse.
Roku 1866 Čajkovskij absolvoval konzervatoř a začal učit na Moskevské konzervatoři a také cestovat po Evropě. Navštívil Itálii, Švýcarsko, Francie a Německo a samozřejmě pokračoval i ve své skladatelské práci.
V červenci 1877 se impulzivně a ve spěchu oženil s Antonií Milljukovou (1848 – 1917), svou bývalou žačkou z konzervatoře, kde krátce studovala. Ne však ze zájmu o hudbu jako takovou, ale ze společenských, resp. prestižních důvodů. Tehdy téměř již čtyřicetiletý skladatel chtěl tímto sňatkem čelit pověstem o tom, že je gay.
Ale marně, manželství nebylo kvůli tomuto jeho zaměření naplněno a již v září téhož roku, tedy sotva dva měsíce po svatbě, odcestoval duševně otřesený skladatel s bratrem Modestem, rovněž homosexuálem, do Švýcarska. Morální a materiální podporu mu poskytovala Naděžda von Meck, původem ruská vdova po železničním podnikateli. Osobně se ale nikdy nesetkali, natož něco víc, jen si psali. Se svou ženou se Čajkovskij již nikdy nesetkal a několikrát se pokusil prosadit rozvod, ale Antonie vždy jeho nabídku odmítla. Čajkovskij jí také pravidelně posílal peníze jako výraz ocenění, že se nikde nešířila o jeho sexuální orientaci. Její osud nebyl příliš šťastný. Později porodila tři děti, jejichž otcem byl právník Sljykov, ale všechny zemřely v raném dětství. Čajkovského nakonec přežila o 24 let, krátce po jeho smrti se u ní začala projevovat vážná duševní choroba a posledních 20 let strávila v ústavech pro choromyslné.
Čajkovskij se potom už žádný další intimní vztah se ženou navázat nepokusil. Zato v roce 1893 se zahleděl do krásného, šlechtického chlapce, jehož strýc však byl blízkým přítelem cara. A ten také, jakmile se o tomto skandálním vztahu dozvěděl, neprodleně panovníka o všem informoval, aby tomuto vztahu zabránil. Vyřízením této „neřestné“ události byl pověřen prokurátor Nikolaj Jakobi, někdejší spolužák Čajkovského na právnické fakultě.
Jakobi v duchu dobových poměrů ani na okamžik nezaváhal. Být homosexuálem byl tehdy „prohřešek“ tak strašný, že v případě nutnosti byl sprovozen ze světa i s příslušným provinilcem. Jakobi proto promluvil se starými přáteli ze studií a s některými prominentními petrohradskými osobnostmi a na základě porady s nimi pak z osmi bezúhonných osob sestavil čestný soud. Ten pak, za Čajkovského přítomnosti, pět hodin zasedal v nepřítomnosti veřejnosti, za zavřenými dveřmi, a vynesl krutý rozsudek: Aby se zabránilo veřejnému skandálu, musí se skladatel během týdne nenápadně rozloučit se životem.
A tak se také stalo, jakkoliv je to dnes pro nás překvapivé, tehdy třiapadesátiletý Čajkovskij se zřejmě se svými duševními silami ocitl již na konci a rozsudku se podrobil. Jeho přátelé mu potom obstarali arzén, zamíchali ho do nápoje a skladatel ho bez odporu vypil. Jako oficiální příčinu smrti potom s tímto činem srozumění lékaři uvedli v úmrtním listu choleru, která v té době ve městě řádila. Skladatel se jí měl nakazit tak, že vypil sklenici nepřevařené vody.
O tom, jak a proč Čajkovskij ve skutečnosti zemřel, však existují ještě tři další verze. Podle první Čajkovskij zemřel na pohlavní nemoc, zřejmě syfilis, kterou se nakazil již dříve, podle druhé ho měl na svědomí jeho bratr Modest, se kterým se pohádal o milence a podle třetí mu na onen svět podle carova příkazu pomohl jeden z jeho ošetřujících lékařů. Jisté je ale aspoň datum skladatelova úmrtí – 6. listopadu 1893. Pohřeb se konal 10. listopadu a v ulicích Petrohradu se při něm tísnily tisícihlavé davy. Car Alexandr III. poslal květiny a objednal rekviem a věnců bylo tolik, že je dva objednané pohřební vozy nepobraly a musely se k nim přidat ještě tři kočáry.
Zda za jeho rakví šel i onen mladý šlechtic, do něhož se Čajkovský zamiloval, známo není. Jisté je však to, že jeho předčasnou smrtí svět o mnohá hudební díla přišel, ať už k ní došlo z jakékoliv příčiny. Skladatelův tvůrčí „účet“ se tak zastavil na 80 opusech, mezi nimiž najdeme 10 oper, 3 balety a 7 symfonií. A pochopitelně i Čajkovského skladbu ze všech nejslavnější, opus č. 23 – Klavírní koncert č. 1 b moll.
