O málokom z proslulých spisovatelů toho historikové vědí tak málo, jako právě o Bramu Stokerovi. Na svět přišel jako třetí z celkem sedmi dětí v rodině státního úředníka Abrahama Stokera (1799 – 1876) v Clontarfu, přímořském předměstí Dublinu. Matka, Charlotte Mathilda Blake Thornley (1818 – 1901), pocházela z hrabství Stilgo ležícím v tradiční irské provincii Connacht.
Tajemství halí hned první roky Bramova života. Jako chlapec prožil prvních sedm či osm let svého života připoután na lůžku, nemohl chodit, dokonce se ani jen postavit. Tak traumatizující zážitek na něj musel nutně mít nemalý vliv stejně jako staré lidové a keltské příběhy, které mu pro ukrácení dlouhé chvíle v té době vyprávěla matka. O Bramově uzdravení se právem mluví jako o zázraku.
O psaní, divadlo a literaturu se Bram zajímal prakticky od dětství, ale pustit se hned po studiích na existenčně nejistou dráhu spisovatele se neodvážil. Nastoupil proto v Dublinu na místo úředníka a psal ve volném čase. Kromě toho se věnoval také divadlu a psaní divadelních kritik (bez nároku na honorář). A tady se poprvé vynořuje podezření, že více než herečky obdivoval herce. Tedy, že byl homosexuální.
Ve viktoriánské Velké Británii byla homosexualita trestným činem, takže je logické, že muži, kteří měli tyto sklony, se je pokoušeli zastírat. Bram Stoker se proto v prosinci roku 1878 oženil s Florence Balcombeovou (1858 – 1937), ovšem Stokerovi životopisci konstatují, že jeho manželský život byl „téměř asexuální“, zvláště zřejmě pak poté, co rok po svatbě na svět přišlo jeho jediné dítě, syn Irving Noel Thornley Stoker (1879 – 1961).
Okamžik, který pro Stokerův život můžeme považovat za osudový, ale nastal již o dva roky dříve, když se v roce 1876 Stoker vypravil do dublinského divadla shlédnout Hamleta v podání tehdejší divadelní hvězdy, o devět let staršího Henryho Irvinga. Zkušený herec určitě dobře věděl, jaký dojem na Stokera udělal, ale povšiml si i nesporného Stokerova organizačního talentu. Přizval ho proto, aby se stal jeho sekretářem, dnes bychom řekli fakticky spíše manažerem, což Stoker rád a nadšeně přijal.
Vřelé a hluboké přátelství Stokera a Irvinga nebylo žádným tajemstvím. Stoker dokonce po Irvingovi pojmenoval svého syna. Jestli toto přátelství překročilo určitou hranici a stalo se něčím víc, lze jen spekulovat. I vzhledem k tomu, že Irving sám byl ženatý a otcem dvou synů, zároveň údajně také intimním přítelem první dámy svého souboru, herečky Ellen Terryové.
Na jevišti na Stokera Irving zapůsobil roku 1886 v roli ďábla Mefistofela a stal se tak ve Stokerových očích Draculovým předobrazem. Ještě mnohem silněji na spisovatele zapůsobili nešťastníci a podivíni, která spatřil na exkurzi v několika vězeních v New Yorku v roce 1895 během jednoho Irvingova amerického turné. Stoker se při té příležitosti setkal i s Theodorem Rooseveltem, tehdy velitelem tamní policie. Hovor se stočil na různé „lidské příšery a nelítostné zrůdy“ a Roosevelt Stokerovi doporučil toto téma k literárnímu zpracování.
Po slavnostní večeři, kdy jedním z chodů byli i obložení pečení krabi, se Stokerovi v noci zdály příšerné sny. Hlavní roli v nich hrál děsivý vysoký stařec s orlím nosem, s téměř srostlým obočím a sevřenými ústy s úzkými rty prozrazujícími jeho mimořádnou krutost. Stokerovi potom stačilo už jen tuto noční můru přesně popsat a hrabě byl co do vzhledu na světě. Na příhodné jméno Stoker narazil při svém systematickém studiu dějin upírů. Zaujal jej tehdy extrémně krutý transylvánský kníže Vlad Dracula (1431 – 1476/77), který proslul svojí zálibou v napichování nepřátel na kůl a tím, že se po smrti stal nemrtvým – tedy upírem. Čtivost svého díla Stoker podpořil nejen důkladnou znalostí reálií, ale i tím, že svůj román sestavil „akčním způsobem“ z dopisů a deníkových záznamů postav a z článků z tisku (samozřejmě fiktivních).
Nesmrtelný nemrtvý Dracula poprvé vyšel před 120 lety, v květnu roku 1897 v Londýně, a o dva roky později v USA. Nevzbudil tehdy větší pozornost a nepřinesl svému autorovi ani kýžený finanční zisk. Stoker se ke konci života potýkal s existenčními problémy stejně jako se stále se zhoršujícím zdravotním stavem. Té pravé slávy svého hraběte Draculy se nedožil, zemřel 20. dubna 1912 na blíže neurčenou chorobu, s podezřením na třetí stadium syfilis.
Opravdu je možné, aby existovaly takové bytosti, jako hrabě Dracula? My dnes s jistotou odpovídáme, že nikoliv. V době Brama Stokera tomu však bylo jinak. Svět byl stále ještě plný tajemství, která znali – či mohli znát, jen ti „zasvěcení“. A těch Bram Stoker poznal pěknou řádku. James Irving byl svobodný zednář a mohl Stokera přivést mezi své bratry. Důkazy o jeho členství ovšem chybí.
Stoker však byl zcela jistě členem zednáři založené společnosti Zlatý úsvit, obecně považované za nejvlivnější okultní společnost za poslední sto let. A díky členství v mystickém řádu Societas Rosicruciana in Anglia založeném roku 1865 se Stoker počítá také mezi rozekruciány. Jejich prostřednictvím se Stoker potkal s řadou pozoruhodných osobností své doby, jako byli spisovatelé H. P. Lovecraft a Arhur Machen nebo „mág“ Aleister Crowley. Rovněž se také přátelil a úzce spolupracoval s A. C. Doylem.
Pokud se na díla těchto výše jmenovaných autorů podíváme jako na celek, můžeme se právem ptát, jestli náhodou pod svou fikcí neskrývají ještě něco navíc. A zda to náhodou neplatí i pro Draculu.
