Bylo by tedy dobré, seznámit se trochu blíže s tím oslnivým kotoučem na obloze. Na slunce lze pohlížet z mnoha úhlů. Uctívaný prastarý symbol, v mytologii národů celého světa. Dárce života, světla a tepla. Toto vše je pochopitelně pravda a vydalo by na velmi tlustou knihu.
Z božského piedestalu bylo slunce odstraněno na počátku novověku. Z ryze prozaického důvodu a tím byly sluneční skvrny. Dokonalé slunce a má takový nedostatek? Nečistý, flekatý povrch? Dnes víme, že skvrny jsou nepravidelnosti v magnetickém poli slunce, které brzdí prohřívání povrchu. Skvrna má sice vyšší teplotu než elektrický oblouk, ale vzhledem k žhavějšímu okolí se zdá tmavá. Ty flíčky, které můžeme vidět přes očazené sklo, by svým povrchem spolkly desítky Zemí.
Věda se vyvíjela, a s ní i znalosti o naší nejbližší hvězd. Chová se jako spořádaný, rozumný člověk, a je to znát. Zásoby paliva, které dostalo na počátku, spaluje s citem a přehledem. Ani nehýří, ani není lakotné. Hvězdy mají v tomto směru lidské vlastnosti. Našemu slunci je asi čtyři a půl miliardy let. Hvězda druhé generace, která vznikla z popela jejich předchůdců. Zdánlivě osamocená, kdesi na periferii galaxie, si žije poklidným životem a je symbolem stálosti a nekonečného trvání. Zosobnění jasné síly rozumu, před kterým prchá tma a noční příšery. Byla na počátku života na této planetě a zcela jistě bude i na jeho konci.
Ještě před sto lety se vedly spory o tom, co je vlastně zdrojem sluneční energie. Smršťování, antihmota, pády meteoritů. To vše je jistě energetickým zdrojem, ale velmi krátkého trvání. Vědcům to pořád na papíře nevycházelo. Někde musí být chyba. Teprve v roce 1920 přišel Sir Arthur Eddington s teorií, že zdrojem energie bude termojaderná syntéza. Ano, byl to týž Eddington, který pozorováním zatmění slunce potvrdil správnost Einsteinovy teorie relativity.
Byla to správná teorie, což pozdější věda potvrdila. Atomový reaktor o průměru asi dvacet tisíc kilometrů, obklopený zásobou vodíku. Zdá se to být velmi maličké jádro, ale ve větší vzdálenosti od středu hvězdy poklesne tlak a teplota natolik, že se jaderná reakce zastaví. V jádře se slučuje vodík na helium a vzniká gama záření, které se dere k povrchu hvězdy. Je pohlcováno, vyzařováno, opět pohlcováno a jeho energie pomalu slábne. Po několika tisících letech dorazí k povrchu hvězdy již tak oslabené, že je dokonce viditelné lidskýma očima. Pak mu již nic nestojí v cestě a po osmi minutách se o něm na naší planetě dozvíme. Ovládnutí jaderné syntézy takovým způsobem, jaký nám naše slunce předvádí, by znamenalo odstranění nedostatku energie jednou pro vždy.
