Řád tehdy ovládal prakticky celé území na jižním pobřeží Baltu. Poláci i Litevci ztratili přístup k moři a uvědomili si, že rozpínání tím řádu rozhodně neskončí a že s jídlem roste chuť. V tomto územním sporu se obrátili na českého krále Václava IV., aby jako jeden z nejmocnějších panovníků tehdejší Evropy rozhodl, na čí straně je právo. Václav rozhodl tak, jak pro něho bylo typické. Alibisticky, nechtěl si nikoho pohněvat. Diplomacie ustoupila do ústraní.
Řád i Poláci vyslali svoje emisary a začali najímat po Evropě vojáky. I v zemích Koruny české. Král Václav sice vydal formální zákaz pro svoje poddané, ale ve skutečnosti byl rád. Tento konflikt na severu se mu hodil. Válka kdekoliv jinde mu rozhodně nevadila, měl rád klid.
V Horní a Dolní Lužici a Slezsku se nechali do Řádového vojska najímat Němci, Češi a Moravané se přidávali na stranu polského krále. Urození pánové a rytíři se začali sjíždět pod válečné korouhve. Řádový velmistr tehdy dokonce požádal polského krále o čas, aby se do bitvy mohli sjet všichni, kteří se chtěli v boji proslavit. Bylo mu vyhověno, obě armády se potřebovali zkonsolidovat a to chvíli trvá.
Na české straně se účastnili Jan Sokol z Lamberka, Lacek z Kravař, Vilém Kostka z Postupic a jiní. Mezi nimi i jistý Jan Žižka, který patřil do družiny Jana z Lamberka. Jednoznačné důkazy pro jeho účast v bitvě ale nejsou. Nicméně v jeho pozdější vojenské taktice lze vysledovat, že se v průběhu roku dobře díval a zkušenosti zužitkoval beze zbytku. Seznámil se zde s vozovou hradbou, s dokonalou organizací a rychlostí přesunů vojsk, s kvalitou zásobování a s taktikou boje těžké jízdy.
Bohužel neodnesl si jen pozitivní zkušenosti válečníka, ale i zkušenosti, které byly hodny středověku. Rabování, pálení, znásilňování. Na všech stranách. Němci, katoličtí Poláci, pravoslavní Rusové, muslimští Tataři.
Velitelé se sice pokoušeli svoje vojáky krotit, někdy přišla ke slovu i oprátka, ale bylo to marné. Strach byl dobrý spojenec a odnášeli to lidé v městečkách i vsích. Později tuto zkušenost Žižka zužitkuje v Prachaticích, Žatci, Chomutově.
Podle záznamů čtvrtá korouhev žádné divy udatnosti nepředvedla. Tak to tvrdí některé polské kroniky. Pod náporem německé těžké jízdy se některé litevské pěší oddíly daly na útěk a strhly k útěku i tento vojenský oddíl. Korouhev se sklonila, a to byl pro vojáky jasný signál k ústupu. Teprve na přímý rozkaz a zásah polského podkancléře Mikolaje Traby, se vrátili do boje.
Bitva skončila tak, jak zná historie. Německý řád byl poražen, nebyl však zničen. Jeho vliv ale značně poklesl, a to mělo důsledky i pro to, co se začalo odehrávat v Čechách o deset let později. Křižáci, bojující proti husitům, se co do kvality, statečnosti a chuti bojovat, nemohli těm předchozím od Grunwaldu ani zdaleka rovnat. A bohužel, či bohudíky, počtem se bitvy nevyhrávají.
