Z Afghánistánu až k nám
Podle archeologických nálezů člověk pěstoval vinnou révu již ve 4. tis. př. n. l. v Iránu, Afghánistánu a ve východní Číně, o pět set let později syrští, babylonští a egyptští vinaři znali na osm odrůd. Nejschopnější plavci starověku, Féničané, zakládali vinice jako samozřejmou součást kolonizace nových území a stejně si počínaly i římské legie. Vojáci jedné z nich, desáté z Vindobony (dnešní Vídně), osázeli vinnou révou kopce pod Pálovou a víno na Moravě už zůstalo. Odtud se v 9. století rozšířilo do Čech a jeho pěstování dále vzkvétalo.
Podle legendy jej na Vyšehradě osobně pěstoval sv. Václav a obzvlášť si na víno potrpěl Karel. IV. Ač podle tradice nebyl nejprve se svým českým burgundským (tedy dnešní rulandou) spokojen a podle Nerudy je ohodnotil slovy: „Vždyť křiví ústa, láme vaz!“, podává zároveň i návod, jak tento problém překonat – je nutné se nevzdávat a do vína se „vpít“.
Koza hlídací
Předtím je však nutné víno vypěstovat a vyrobit. Vinařům v jejich klopotné práci pomáhaly i nadpřirozené síly, strážní duchové vinic. Ve starém Řecku to samozřejmě býval bůh vína Dionýsos, který se proměňoval do podoby kozla. Tím sice trošku zasahoval do funkční náplně podobně nevázaných satyrů z kozlíma nohama, nakonec ale stejně jako oni představoval přece sílu přírody. Snad právě proto i pozdější kultury zpodobňovaly ochránce vinic v kozí podobě. Anebo nejprve střežil vinice a možná i ostatní plodiny jakýsi kozí duch až později ztotožněný s Dionýsem?
Tradici dávného strážce vinohradu pro současnost oživil Spolek přátel Hroznové kozy. Navázal přitom na staré vinařské pověry, například, že Hroznová koza tráví i se svými kůzlátky zimu na vinici. Aby tam nehladověla, nechávalo se tam pro ni vždy několik nesklizených hroznů. Hroznová koza si ale umí poradit, i když na ni vinař zapomene. Má tu moc na chvíli sběrače oslepit a ten sem tam nějaký hrozen přehlédne.
Poslední člen této povedené kozí rodinky, hroznový kozel, od sklizně do jara přebývá s novým vínem ve sklípku. Hlídá ho před zemními duchy, kteří by mu mohli uškodit, stejně jako před nenechavci z řad lidí, které nemilosrdně zabíjí. Folkloristé předpokládají, že reálné jádro této pověry spočívá v otravách kysličníkem uhličitým, který při kvašení vína vzniká.
Laskaví vinaři
Po vinobraní přicházel na vinohradech čas dětí. Měly zvykové právo procházet vinice a hledat si zapomenuté hrozny. Možná spíše než na hroznovou kozu pamatovali laskaví vinaři právě na tahle „kůzlátka“. O něco později, po Vánocích, se potom hlídači vinic, hotaři, svým sousedům připomínali hotařskou koledou. Obcházeli hospodáře v průvodu s muzikou a vezli si vozík se soudkem. Tam každý hospodář odlil ze svého vína „koledu“. O kvalitě vzniklé směsky se zprávy nedochovaly.
Možná právě někde tady se zrodil fenomén Hroznové kozy. Co když její tradice vznikla právě z toho, že po nemírné konzumaci vína bolívá neukázněné pijáky hlava přesně tak, jako by se čelně střetli právě s tímto býložravcem?
