Barvitiovy stavby zásadně ovlivnily podobu Prahy. Kromě toho zasáhl do oblasti designu, když od roku 1875 navrhoval typové liturgické nádoby a náčiní pro Křesťanskou akademii, jejímž byl zakládajícím členem.
Národní technické muzeum disponuje rozsáhlým fondem Barvitiových plánů, které přečkaly fatální povodeň v roce 2002 a prošly náročným restaurováním. Jádro výstavy tedy tvoří výkresy z Archivu architektury a stavitelství NTM, doplněné fotografiemi ukazujícími současný stav Barvitiových staveb, modelem Lippmannovy vily v Bubenči a zápůjčkami artefaktů provedených podle Barvitiových návrhů.
„Výstava ukazuje Barvitia jako architekta, jehož dílo přesahuje škatulku historismu, a to nejen použitím moderních materiálů jako beton a konstrukční železo nebo ocel, ale také jako architekta, jenž kladl důraz na elementární geometrii a zároveň celostní charakter projektů. Německy mluvící Barvitius se cítil Čechem coby obyvatel Českého království a pracoval na vyloženě vlasteneckých zakázkách. Jeho obrovská, dodnes dochovaná knihovna je zároveň svědectvím intelektuální náročnosti a nesmírné poctivosti jeho práce,“ uvedl autor výstavy prof. Pavel Kalina.
Antonín Viktor Barvitius se narodil 14. července 1823 v Praze na Malé Straně v domě U hnědého koníčka (Hroznová ulici 491/4). Byl nejstarším z devíti dětí pokladníka hrabat Buquoyů Andrease Barvitia a jeho manželky Barbary rozené Eggerové. Jeho nejmladší bratr Viktor (1834 – 1902) byl malíř, představitel moderního realismu a počátků impresionismu, teoretik umění a galerijní pracovník.
Antonín Barvitius se roku 1840 přihlásil na pražskou univerzitu ke studiu filosofie a práv. Roku 1843 ale přestoupil na pražskou malířskou akademii do ateliéru monumentální malby Christiana Rubena, odkud po roce přestoupil ke studiu architektury na akademii výtvarných umění ve Vídni. Po několika letech práce ve Vídni roku 1854 odjel na stipendijní pobyt do Říma, kde se věnoval restaurování renesančních památek.
Barvitius patřil k prvním moderně myslícím konzervátorům památek. Své projekty představil n a Světové výstavě 1867, později pak na stránkách časopisu Method, který byl založen v roce 1875 a věnoval se sakrálnímu výtvarnému umění.
Po návratu do Prahy v roce 1867 spolupracoval nějaký čas i se svým švagrem Vojtěchem Ignácem Ullmannem (1822 – 1897) zrodila se z toho vila pro bankéře Alexandra Lippmanna (1869, zbořena asi 1970), vila pro stavitele Vojtěcha Lannu ml. (1869) – obě jsou v pražském Bubenči v Pelléově ulici – a projekt Nádraží císaře Františka Josefa I. (1871). Barvitius s Ullmannem přinesli do Prahy vídeňský architektonický styl zvaný Rundbogenstil. Tento „úřednický“ sloh se hojně užíval pro stavbu škol, soudů, kasáren, ale nehodil se pro budovy reprezentační.
S architektem Josefem Schulzem postavil Barvitiu vilu stavebního podnikatele Moritze Gröbeho na Královských Vinohradech (1870-4), v letech 1881 až 1885 byl podle Barvitiových plánů postaven kostel sv. Václava na Smíchově a nezapomeňme na titulní fotografii, na jeho mauzoleum v novobyzantském slohu pro rodiny stavebních podnikatelů Vojtěcha Lanny ml. a Jana Schebka (1873), které vévodí Olšanským hřbitovům.
Antonín Barvitius pracoval i pro Křesťanskou akademii – výtvarný odbor. Pro akademii vytvořil stovky návrhů zlatnických prací – liturgických nádob, hlavně monstrancí, také knižní vazby. Jeho práce se nacházejí v Umělecko-průmyslovém muzeu i v inventářích různých kostelů.
Byl i předsedou výtvarného odboru Jednoty pro dostavbu katedrály sv. Víta, kam rovněž navrhoval liturgické nádobí, náčiní a chrámové vybavení, konzervátorem Ústřední památkové komise ve Vídni a členem České akademie věd a umění. Byl činný také jako archeologie a roku 1882 ho jako znalce křesťanské archeologie papež Lev XIII. vyznamenal Rytířským řádem sv. Řehoře.
Zemřel 20. července 1901 ve svém bytě v Ostrovní ulici 1447/26, pochován byl po dvou dnech na Olšanských hřbitovech do rovu dle vlastního návrhu.
Zdroj: Národní technické muzeum Praha
