Jak tomu došlo? Detroit je výrazně průmyslovým městem ve státě Michigan, ve kterém je hlavně zastoupen automobilový průmysl firem Ford, Chrysler a General Motors. To také vedlo k přezdívce města na „Motown“. Provázanost výroby aut s dalšími subdodavateli a výrobci vedla ke rčení, že pokud jde o ekonomiku USA, „kýchne-li se v Detroitu, onemocní celá Amerika“, což se také několikrát potvrdilo. V samotném městě je dnes vysoká míra nezaměstnanosti, téměř 14 %, a skoro třetina obyvatel žije pod hranicí chudoby. Nebylo tomu tak ale vždy.
Jeho historie začala hned v prvním roce 18. století, když 24. července 1701 francouzský důstojník Antoine de la Mothe Cadillac na tomto místě založil osadu Fort Pontchartrain du Detroit neboli Fort Detroit, přičemž slovo detroit znamená úžina. Tamní obyvatelstvo se v té době živilo lovem kožešinové zvěře a zemědělstvím. V roce 1837 se stát Michigan stal 26. státem USA.
V roce 1903 ve městě svou společnost založil Henry Ford a následovali ho další výrobci aut. S nárůstem dělníků v automobilových továrnách si pak odbory, které hájily jejich zájmy, stávkami vymohly osmihodinovou pracovní dobu, 40hodinový pracovní týden, zvýšené mzdy a zlepšení pracovních podmínek. Tím se také zvýšil vliv odborových předáků, např. Jimmyho Hoffy. Zavedení prohibice (1920 – 1933) vedlo k tomu, že řeka Detroit se stala hlavní „tepnou“, kudy do země „tekl“ pašovaný alkohol z Kanady.
Detroit, stejně jako další průmyslová města na severu, se stala cílem stovek tisíců lidí, kteří sem proudili za prací. Během let 1916 – 1970 se tam přestěhovalo na 6 milionů venkovských Afroameričanů z jihu, což bylo více, než kolik sem přicházelo bělochů. Ve 20. letech minulého století zde došlo k oživení činnosti Ku Klux Klanu, jehož členové se převážně vyhraňovali proti přílivu přistěhovalců katolického a židovského vyznání a také diskriminovali černochy.
Během druhé světové války vláda podpořila další rozvoj automobilového průmyslu, jehož výrobky byly dodávány spojencům, hlavně Velké Británii a Sovětskému svazu, spolu s dalším válečným materiálem. Příliv nových pracovních sil s sebou přinesl také tvrdý boj o možnost zaměstnání, bydlení a pozemky a také rasové nepokoje. Dlouhodobé napětí vyvrcholilo nepokoji v roce 1967, kdy guvernér povolal Národní gardu a prezident Johnson vyslal do města armádu. Výsledkem bylo 43 mrtvých, 467 zraněných a více než 7 200 zatčených. Město také přišlo o více než 2 000 budov, většinou v obchodních centrech, které byly zničeny. Tisíce malých podniků v té době ukončilo podnikání nebo se přestěhovalo do bezpečnějších čtvrtí.
Tyto výtržnosti způsobily i doslova masové stěhování bílých rodin z centra města na předměstí. Podle dobových svědectví i našich emigrantů, která jsou však platná i obecně, dochází k tomu, že jakmile se Afroameričané nastěhují do čtvrtí obývaných předtím převážně bílým obyvatelstvem, tito původní obyvatelé se stěhují co možná nejrychleji pryč. Prudce totiž klesají ceny pozemků a domů, noví obyvatelé černé pleti si s sebou přinášejí i své kulturní zvyklosti, to znamená, že pořádají party i ve všední dny, často až do rána, spojené s hlasitou hudbou a hlukem obecně, hází odpadky všude kolem sebe, i do bazénů. Jak to pak v takové čtvrti vypadá, si každý umí asi představit. Někteří bílí obyvatelé se potom odstěhovali z Detroitu úplně a ve městě začali převažovat obyvatelé černé pleti.
V roce 1973 došlo k tomu, že převažující Afroameričané si zvolili ze svých řad i starostu města. Vůbec poprvé v historii tak v jeho čele stanul starosta afroamerického původu, Coleman Young, který se do města přistěhoval s rodinou z Alabamy, když mu bylo pět let. Nestalo se tak ve šťastném období. Automobilový průmysl tvrdě zasáhla ropná krize (1973 – 1979), Následně klesl prodej aut a automobilky propustily tisíce svých zaměstnanců. Velké obchodní řetězce zavřely své prodejny, mnoho kancelářských budov zelo prázdnotou, a nakonec se ve městě objevily celé opuštěné a vybydlené čtvrti. Ceny nemovitostí se propadly a oproti celoamerickému průměru v Detroitu bydlelo více chudých obyvatel a snížil se i příjem z daní. To vše začala brzy doprovázet zvýšená kriminalita a také kritika starosty za nečinnost. Nebyla úplně spravedlivá, s takovou situací by si dostatečně efektivně neporadil žádný starosta. Ve funkci Coleman přes všechny problémy nejspíš i proto vydržel až do roku 1994.
Vystřídal ho právník Dennis Atcher, rovně Afroameričan. Referendem byly tehdy povoleny hazardní hry a otevřeno několik kasin a do obnovy města se investovaly miliardy dolarů. V roce 2002 ho vystřídal další Afroameričan, Kwame Kilpatrick, ale roku 2008 rezignoval, protože byl odsouzen za celkem 24 federálních trestných činů, včetně křivé přísahy a vydírání, na 28 let do vězení. Kromě jiného „ulehčil“ městu odhadem o 20 milionů dolarů.
Potom se ve funkci za poměrně krátkou dobu vystřídali dva starostové bílé pleti, město však upadalo dál. Vše vyvrcholilo za současného, opět bílého starosty Mikea Duggana, který stojí v čele města od roku 2014. Při svém nástupu do funkce čelil tomu, že předchozího roku město regulérně zbankrotovalo. Dluh města se vyšplhal na 18,5 miliardy dolarů, které Detroit neměl svým tisícům věřitelů jak splatit. Administrativní kontrolu nad městem převzal stát Michigan a vyhlásil v něm nouzový stav. Starostovi nezbylo než přijmout dlouhodobý plán, který by Detroit z této situace zase pomalu vyvedl.
Je však třeba vidět nejen současnou situaci, ale i její kořeny. Detroit a stát Michigan patřily v 1. polovině 20. století do oblasti nazývané „Výrobní“ či „Tovární“ nebo „Ocelový pás“. Průmyslová výroba v tomto regionu sahajícímu od pobřeží Atlantického oceánu až k Velkým jezerům prudce vzrůstala díky jeho vynikající dopravní dostupnosti. Naopak ekonomický úpadek a snižování počtu obyvatel této oblasti je důsledkem útlumu těžkého průmyslu, tj. snížení těžby železné rudy a uhlí, který v této oblasti byl na prvním místě.
A i to má své příčiny, především převedení výroby do Asie, kde byla (a dosud je) díky tamním nižším mzdám levnější, uzavření dohody o volném obchodu vedoucí k snížení prodejních cen a nárůst automatizace výrobních procesů, tj. snižování počtu zaměstnanců. Od roku 1980 se ze všech těch výše uvedených „pásů“ stal jen jediný, a to „Rezavý pás“ symbolizovaný opuštěnými a chátrajícími továrnami.
Můžeme se jen ptát, jak by to vypadalo u nás, kdyby se „kýchlo“ v našem „malém Detroitu“, čili v Mladé Boleslavi. A doufat, že bychom se, snad, tomu nejhoršímu dokázali i díky zkušenostem z „velkého“ Detroitu vyhnout.
