V Kralupech vyrostla jeho matka. Seifert tu trávil hodně času
Jediný český nositel Nobelovy ceny za Literaturu, básník Jaroslav Seifert, nás navždy opustil po těžké namoci zemřel v pátek 10. ledna 1986. Jaroslav Seifert byl rodilý Pražan, ale jeho hrob najdete v Kralupech nad Vltavou. Seifert tady trávil hodně času, včetně prázdnin, jako mladý hoch u svých prarodičů z matčiny strany, kteří v Kralupech žili. I v dospělosti se sem pravidelně vracel.
Pražský rodák si průmyslové město Kralupy velmi oblíbil a přál si spočinout na místním hřbitově, což se mu splnilo. Mohl vnímat jeho přeměnu od městečka plného nízkých domů v město plném panelákových sídlišť. Kralupané každý rok na Jaroslava Seiferta vzpomínají a pořádají festival poezie Seifertovy Kralupy, který se koná v září.
Lásku k poezii probudil jeho kralupský dědeček
Seifertův dědeček Antonín Boruta, který byl velmi aktivní v oblasti kultury, v Jaroslavovi probudil lásku k poezii. A. Boruta byl vedoucím tamního okrašlovacího spolku a knihovníkem Řemeslnicko-čtenářské besedy, což byl předchůdce dnešní městské knihovny.
Kralupy se v Seiferových básních objevily několikrát. Veršoval o tom, že Kralupy nejsou krásné město a nikdy nebyly. Napsal dokonce báseň o náletu spojeneckých letadel, který jeho milované Kralupy zdevastoval a zemřelo při něm 150 Čechů. Sám v době náletu, 22. března 1945, v Kralupech nebyl. Básně o Kralupech se objevily ve sbírkách Maminka a Býti básníkem.
Jen kostel se svou tichou věží,
zůstal trčet mezi troskami
nedotčen.
Na jeho podlahu snášeli mrtvé,
katolíky, evangelíky i bez vyznání,
a chrám je všechny přijímal pod
vlídnou střechu.
Režim s ním měl problém. Nobelovku převzala jeho dcera
Seifert byl v mládí komunistou a jeho přesvědčení se odráželo v jeho raných básnických sbírkách. První vydal ve svých 20 letech – jmenovala se Město v slzách.
V roce 1929 byl vyloučen z komunistické strany, protože s dalšími podobně smýšlejícími spisovateli podepsal manifest proti bolševizaci KSČ. Levicové smýšlení Seifertovi zůstalo i nadále.
Za komunistů to ovšem náš slavný básník neměl jednoduché. Jeho díla byla opakovaně zakazována a povolována. Po skončení druhé světové války KSČ Seiferta obvinila z toho, že zradil dělnickou třídu a přidal se k té buržoazní. Přála mu uvolněná doba šedesátých let a v období normalizace se musel stáhnout do ústraní. V roce 1966 se stal Národním umělcem.
Jeho díla mohla vycházet jen v ojedinělých reedicích a novou tvorbu mohl zveřejňovat s výhradami až na konci sedmdesátých let. Seifert opakovaně porušoval dohodu, že nebude podepisovat žádné petice a nebude veřejně vystupovat. V prosinci 1976 byl mezi prvními signatáři Charty 77. V tomto období jeho díla vycházela jen v samizdatu. Za šíření Seifertových básní v samizdatu byl odsouzen Jiří Gruntorád, dostal tři roky odnětí svobody.
Seifert získal Nobelovu cenu 11. října 1984, tedy rok a pár měsíců před svou smrtí. Nobelovku převzala jeho dcera Jana Seifertová – Plichtová, protože už tehdy byl proslulý básník nemocný.
Jeho smrt byla oznámena v Rudém právu (viz fotogalerie). Zemřel v nemocnici na Strahově ve věku 84 let. Měl státní pohřeb v Rudolfinu, ale soudruzi z ministerstva vnitra z příprav pohřbu vyloučili Seifertovu rodinu. Hrozilo totiž, že by jeho pohřeb přerostl v protikomunistický manifest. U církevního rozloučení, které se konalo v kostele sv. Markéty na Břevnově, dohlížela státní bezpečnost. Nakonec spočinul na kralupském hřbitově, kde si přál být pohřben.
