Příběh bezdomovkyně
V Počernicích jsem o pomoc nežádala, byla jsem vyřízená a neměla sílu někoho o něco prosit. Taky jsem se styděla. Přesunula jsem se do centra Prahy, kde bylo víc lidí, tam jsem do toho spadla ještě víc, vzpomíná. Neuvádí své pravé jméno, protože nechce, aby někdo o její minulosti věděl. Pár let se snaží začít znovu. Pomohla jí náhoda.
„Potkala jsem spolužačku ze základky, která mě poznala. Byť se snažila tvářit jakoby nic, zpozorovala jsem, že zírá, že už nemám zuby. Nabídla mi pomoc. Přespávala jsem na její chatičce v Klánovicích, pomohla mi sehnat úklid. Tím jsem si postupně mohla sehnat bydlení – dnes žiju kousek od Prahy, mám práci, nijak si nevyskakuju, ale žiju, bez alkoholu,“ říká. Takový „happy end“ ale každého, kdo okusil život ulice, rozhodně nečeká. Mnozí lidé přežívají v začarovaném kruhu. Bez domova, bez práce, zato s dluhy.
Své o tom ví vikářka Lutherské evangelické církve Augsburského vyznání Eduarda Heczková, která lidem bez domova léta pomáhá. Zná jejich příběhy, které bývají velmi spletité. Lidé v nouzi k ní chodí na nedělení bohoslužby ve Vršovicích, po nichž dostávají něco na zub i nealko. Každoročně 25. prosince s dobrovolníky připravuje pro lidi na ulici pohoštění, příchozí dostanou i praktické dárky – svetry, šály, rukavice… Vikářka už mnohokrát pomohla lidem bez domova i tím, že jim poskytla dočasný domov. Spolu se svou rodinou s nimi žila pod jednou střechou. Jeden čas takto žili v obci Odolena Voda. „Nebyli jsme azylák, takže nás nikdo o pomoc nežádal, nevěděli o nás, lidé bez domova, kteří s námi bydleli, nebyli z místa, přišli tam s námi,“ uvedla pro Náš REGION.
Starostové nevidí bezdomovectví jako problém
V obci Odolena Voda potkala jen jednoho člověka bez domova. „Jestli jich tam bylo víc, nevím,“ řekla. To, že se tam příliš lidí bez domova viditelně nevyskytovalo, je dáno i tím, že se koncentrují především v hlavním městě, tam, kde je živo, kde mají parťáky, kde nejsou sami…
Z několika desítek tisíc lidí bez domova v České republice (v roce 2016 jich bylo asi 60 tisíc) jich je v Praze kolem 15 tisíc. Tak jako citovaná Hanka, která se do centra přesunula z Dolních Počernic. Možná i proto starostové obcí kolem Prahy říkají, že bezdomovectví u nich není problémem, lidé bez domova se tam zkrátka příliš nevyskytují. „Město Čelákovice nezajišťuje zimní nocleh pro lidi bez domova. S tímto problémem se zde nepotýkáme,“ uvedl pro Náš REGION starosta Čelákovic Josef Pátek.
Podobně mluví místostarosta Zdib Jiří Žáček: „Nevlastníme žádný objekt ani prostor, který by splňoval podmínky pro ubytování bezdomovců.“ Nebo starostka Máslovic Vladimíra Sýkorová: „Nocleh zajištěn nemáme, občany bez domova také nemáme.“
V Brandýse nad Labem –Staré Boleslavi také noclehárna pro lidi bez domova není, jelikož se ale jedná o větší město, pomoc jim poskytována je. „Arcidiecézní charita provozuje celoročně nízkoprahové centrum Na Dolíku ve Staré Boleslavi, kde osobám ohroženým sociálním vyloučením poskytuje polévku i jiné potraviny, hygienu, ošacení a v zimních měsících i nocleh. Na chodu centra se podílejí řádové sestry Vincentky,“ uvedla pro Náš REGION Zdeňka Tichá z brandýské radnice.
Noclehárny budou otevřeny do března
Lidé z různých míst kolem Prahy se soustřeďují v samotné metropoli, kde jsou v rámci zavedených zimních opatření tři noclehárny pro osoby bez přístřeší, a to na Vackově a dvě v Michli. Otevřeny budou do konce března – večer tam, brzy ráno ven, k dispozici je tam čaj. „Celoroční provoz noclehárny je pak na lodi Hermes pod Štefánikovým mostem. Kromě toho jsou v provozu také denní centra, ve kterých lze z krizových důvodů – zejména dlouhodobějšího mrazivého počasí – prodloužit provoz k přečkání noci,“ uvedl pro Náš REGION Vladimír Řepka z tiskového oddělení pražského magistrátu. Rozšířením počtu nocleháren o zmíněný druhý objekt v Michli se kapacity na přespání navýšily o 150. „V noclehárnách v Michli a Vackově je tak zájemcům k dispozici 350 míst k přespání,“ dodal radní hlavního města pro sociální oblast Daniel Hodek.
S dosavadními kapacitami je lidem bez domova celkově k dispozici téměř 1200 míst. V případě extrémního mrazivého počasí jsou připraveny varianty s postupným navyšováním dalších kapacit. Do nocleháren nesmí lidé se zvířaty, přičemž lidé bez domova mají často psy. Radní Hodek již v minulosti uvedl, že je to velký problém, protože pro mnohé lidi bez domova to je jediný přítel a logicky ho v noci nechtějí opustit. Tomuto problému se podle svých slov dlouhodobě věnuje. Pražská radnice proto lidem bez domova nabídla alespoň bezplatné očkování psů.
„To je problém. Potkala jsem nedávno pána, kterého vídávám při venčení, s pejskem nemohl ani na nocleh, ani na azyl. Proto dal pejska ke známým a šel na azyl sám,“ uvedla pro Náš REGION Jinka, která na vlastní kůži okusila život bez domova.
Příběh Jinky
Jako samoživitelka jsem dlouho žila v azylácích, odebrali mi děti. Přímo na ulici jsem byla asi 14 dnů, potom jsem žila různě po známých a kamarádech. To byl ale problém. Neměla jsem ani svoje klíče, byla jsem na ně vázaná, navíc tam jely drogy a alkohol. Když vám někdo poskytne bydlení a jste na něm závislí, hrozí i násilí, není to bezpečné. Proto se snažím dostat se z toho. Nyní pracuji v Jídelně Kuchařek bez domova v Košířích. Ubytování si platím, nebydlím sama. Časem se chci dostat do úplně běžného pracovního procesu, chci dělat pečovatelku, mám i potřebné kurzy. Když ale jdu žádat o práci, řeknou mi, že v oboru nemám praxi a jsem příliš stará. Přitom je mi osmačtyřicet. A nezlobte se, neprozradím příjmení, kvůli dnes už velkým dětem. Nechci je zatahovat do svých problémů.
