Český kníže Soběslav II. se narodil jako druhorozený syn knížete Soběslava I. a jeho manželky Adléty Uherské. O jeho dětství a mládí nám kronikáři nezanechali žádné údaje. Je pravděpodobné, že žil na dvoře u svého otce. Když se po smrti jeho otce stal podle vůle vyšší šlechty knížetem jeho bratranec Vladislav, musel se svým starším bratrem, prvorozeným Vladislavem Olomouckým, uprchnout ze země a strávit jistá léta ve vyhnanství. Na český knížecí stolec nastoupil až poté, co si jej za pomoci římského císaře Fridricha Barbarosy roku 1173 vybojoval. Za sedm let vlády, které mu byly dopřány, vykonal řadu promyšlených státnických činů, jimiž chtěl zlepšit stav své země.
Udělení práv pražským Němcům
Německá osada se nacházela v pražském podhradí. Již za doby vládnutí krále Vladislava tu byla snaha českých vévodů, aby Němci zde usedlí podléhali českému právu. Kníže Soběslav II. ale vydal soubor nařízení, který se zachoval až v pozdějších opisech, různě upravených, ale dá se předpokládat, že hlavní smysl zůstal zachován. Zajímavé je, že počítá se střetem práv i jiných národností – Čechů, Němců, Židů a Románů.
Soběslav přijímá pod svou ochranu Němce (Teutoniky), kteří bydlí v pražském podhradí („qui manent in suvurbio Pragensi“), lišící se od Čechů zákony a obyčeji a povoluje jim žít podle jejich zákonů a obyčejů. Tak se Němci řídili ve své obci podle německého práva a podobně tak Židé podle židovského. Povolil jim, aby měli svého faráře a soudce.
Nemuseli se zúčastňovat žádného vojenského tažení a bojovat jen tehdy, když by bylo napadeno české knížectví. Jestliže byl kníže mimo zemi, museli Němci v počtu dvanácti bojovníků střežit Pražský hrad. Další články se zabývaly vraždou a narušováním klidu. Řešil se i postup při chycení zloděje, zatýkání, krádež koně, počet svědků ve sporu mezi Čechem a Němcem a naopak. Pro Židy a Romány platila obdobná pravidla. Kníže zdůrazňuje, že Němci jsou svobodní lidé. Mohou se u nich ubytovat hosté a poutníci. Ale ať by přišli z jakékoliv země, musí dodržovat zákony a obyčeje Němců.
Zlámaná mince
Zvláštní ustanovení je věnováno nalezení falešné nebo zlámané mince (tzv. fracta moneta), kdy vinen bude ten, koho je truhlice. Když se však taková mince najde na dvoře nebo v domě, není majitel vinen, neboť zlomyslní a nepoctiví lidé vhazují špatné mince do dvorů a domů. V praxi bylo často trpěno, že se mince místo rozměňování půlily nebo čtvrtily. Na větších mincích dokonce byly za tím účelem i vyryty rysky. Dělení mincí však zřejmě nesmělo překročit určitou mez.
Odtud pochází i pozdější úsloví o tzv. zlámané grešli (z něm. Groschel – grošíček), což byla původně drobná německá mince ražená ze špatného stříbra od roku 1559. V Čechách byla stříbrná grešle poprvé ražena roku 1624 císařem Ferdinandem II. Na rubu mince bylo vyobrazeno říšské jablko s číslicí 3, protože hodnota mince se rovnala 3/4 krejcaru. Marie Terezie zavedla měděnou grešli o průměru 17,5 mm a hmotnosti 1,67 g. Protože ražba této mince byla pro její malou velikost velice nepraktická, byla od roku 1760 ražena mince větší (23,2 mm a hmotnost 8,25 g). Naposledy byl tento typ měděné grešle ražen roku 1768 v pražské mincovně. Poslední grešle se razily na začátku vlády Josefa II. v letech 1781–1782. Hodnotu takové grešle charakterizuje lidové rčení, o tom, že něco „nestojí ani za zlámanou grešli“. Rozlámání mince na menší kousky totiž dále snížilo její už tak nízkou hodnotu.
Spor o Vitorazsko
S rakouskými Babenberky začal Soběslav II. roku 1175 pohraniční spor o Vitorazsko. Na Jindřichu II. Jasomirgottovi požadoval, aby území na pomezí Čech a Rakouska, tehdy kolonizované příslušníky obou zemí, bylo připojeno k českému knížectví. Protože rakouský vévoda takové uspořádání odmítl, Soběslav uplatnil svůj nárok vojenskou silou. V srpnu roku 1176 vpadl v čele vojska, posíleného oddíly z Polska a Německa, do Rakouska. Následovalo takové nevídané drancování nebráněné země, protože Jindřich se stáhl za Dunaj.
Když se Soběslav vrátil s kořistí do Čech, tak rakouský vévoda na tento útok odpověděl vpádem na Moravu. Tak znovu Soběslav, posílen oddíly Konráda II. Oty, vtrhl v prosinci do Rakouska, plundroval zemi a kromě jiného nechal vypálit klášter v Zwetlu. Dalšímu drancování udělala přítrž až nelibost císaře Barbarossy a kletba papeže Alexandra III., který tak zabránil drancování a boření kostelů.
V červnu roku 1178 opět vtrhl vévoda Leopold na Moravu a Soběslav byl zahnán do Čech. Spor rozhodl až císař roku 1179 v Chebu, kdy se hranice mezi Čechy a Rakouskem posunula na sever a českému knížectví zůstala jen malá část sporného území. Vitorazsko (něm. Weitraer Gebiet) je území na pomezí jihočeského Novohradska, Třeboňska a dolnorakouského Waldviertelu. Od 31. 7. 1920 bylo rozděleno mezi tehdejší Československo a Rakousko. Původním centrem území bylo dnes dolnorakouské město Weitra, známé pod českým jménem Vitoraz, od něhož je odvozen název území. Dnešními centry území jsou na české straně České Velenice a na rakouské Gmünd.
Vnitřní kolonizace ve 12. století
Pro kolonizaci, tedy osidlování dosud hospodářsky nevyužívaných území, měl panovník několik důvodů. Když rostl majetek šlechty, zvyšoval se i příjem do jeho pokladny a vzrůstala i vojenská síla státu. Rovněž bylo v zájmu bezpečí země zajistit pohraniční oblasti, které byly narušovány německými kolonisty na Loketsku a Vitorazsku.
Poddaní byli v těchto oblastech nově usídlováni a plnili často i strážní úkoly. Rovněž vládce podporoval zakládání klášterů, které dostával dary, např. v podobě tzv. újezdů, kdy se hranice panství určovaly objížděním nebo obcházením. Obdobně byly osidlovány i oblasti ve středních nadmořských výškách, kde bylo drsnější podnebí.
Změnilo se i původní právo, které bylo souhrnem náboženských a rodových zvyklostí. Vládce byl nucen vyžadovat na sněmu souhlas vévodů se svými důležitými rozhodnutími. Stalo se také, že Soběslav I. uspořádal veřejný soud se spiklenci, kteří ho chtěli zavraždit, anebo Vladislav II. musel dvakrát nechat postavit vojsko na své náklady, protože přední šlechtici chtěli využít české vojenské síly v zahraničních konfliktech, konkrétně v Itálii a v Uhrech.
Dobrosrdečný, ale krutý
Prošel hořkou školou života a stejně jako mnozí jiní Přemyslovci strávil řadu let mimo svou vlast ve vyhnanství a dokonce i ve vězení. Za manželku měl Alžbětu Polskou, avšak manželství zůstalo bez potomků. Někteří historici uvádí, že byl dobrosrdečný a statečný, ale jeho politická rozhodnutí nebyla uvážlivá. Je mu rovněž vyčítána neobyčejná a zbytečná krutost v bojích o Vitorazsko.
Vztahy mezi knížetem a šlechtou byly napjaté. Kníže měl vévodům za zlé a nezapomněl, že ho přes deset let nechali ve vězení. Protože vyšší šlechta měla k němu výhrady a odklonila se od něj, opíral svou vládu o šlechtu nižší. V zemi podporoval církev, zvláště zakládání klášterů v pohraničních oblastech, které byly bohatě obdarovány tzv. újezdy, tj. zalesněnými a řídce obydlenými částmi území. Rovněž dbal na to, aby se rozvíjel obchod nejen v Praze, ale i ve větších městech, která byla středisky oblastí, jako jsou Hradec Králové, Olomouc, Brno, Znojmo aj. Podporoval také velmi významný dálkový obchod.
