Pravlastí brambor jsou jihoamerické Andy. Peru, Bolívie a Chile. Z poslední jmenované země zřejmě pocházejí odrůdy, na kterých si nyní pochutnáváme. Do Evropy je přivezli v 16. století Španělé a také korzárské lodi, kterým velel Francis Drake. Zpočátku se pěstovaly opravdu jenom pro okrasu. Lidé měli zakořeněnou nedůvěru ke všemu, co roste pod zemí. Nesvítí tam slunce, je to jistě rostlina ďábelská, škodlivá, jedovatá. Teprve na konci sedmnáctého století se začaly pěstovat jako plodina. V Irsku nejvíce, tamní studené počasí se podobalo vysokohorským podmínkám v okolí jezera Titicaca. Nedůvěra k bramborám, jako potravině, mizela velmi pomalu. Lidé tehdy nevěděli, že právě jen ty hlízy se dají konzumovat, jinak je zbytek rostliny opravdu jedovatý. Brambor není plod, jak si možná mnozí myslí. Ten vznikne tam, kde rostlina kvete, jak se sluší a patří.
Jak už tomu bývá, všechny objevy jsou zneužity pro vojenské účely. Tak tomu bylo i zde. Nakrmit své armády, to bylo hlavní starostí všech válkychtivých panovníků. Brambory se zde ukázaly jako rostlina čistě mírumilovná, protože díky potravinové soběstačnosti poklesla cena půdy a tím i snaha získat území nepřítele. Poznal to i pruský král Bedřich II. Veliký, když v roce 1740 nařídil pěstování brambor v Prusku.
V Čechách je první zmínka o bramborách v Pamětech Viléma Slavaty. Ano, to je ten pán, který v roce 1618 vyletěl z okna Ludvíkovského křídla Pražského hradu. Zřejmě chuť k jídlu neztratil, a tak se brambory, jako exotická pochoutka, ocitly v roce 1623 na jeho stole. Důvěra lidí v brambory byla vykoupena v letech 1771 a 1772 smrtí mnoha desítek tisíc lidí hladem. Ano, před necelými třemi sty lety zemřelo v Čechách, podle statistik, na čtvrt milionu lidí hladem. Ledové zimy, záplavy, neúroda. Lidé okusovali kůru ze stromů a mouku mlely ze sušených bukvic a kaštanů. Tehdy se poprvé brambory ukázaly jako spása. Vídeňské úřady dokonce samy začaly lidem vysvětlovat výhody pěstování brambor. Hladoví poddaní a úspěšná rebelie ve Francii byly varováním. Název erteple, který nejspíš říkaly ještě naše babičky, je zkomolenina dvou německých slov pro zemi a jablko.
Pěstování brambor má relativně nedlouhou tradici. Nicméně není v silách tohoto příspěvku vyjmenovat všechny pochoutky, které z brambor lze uvařit. Brambory se staly vzpomínkou na brigády ve studentských letech, staly se i nástrojem politiky, v boji s americkým broukem. Vstoupily i do umění. Třeba na obrázcích Josefa Lady. Trochu nostalgie nezaškodí. Hromada suché bramborové natě, na poli nedaleko od vesnice, pomalu dohořívá. Ve žhavém popelu se pečou brambory. Modrý kouř štípe do očí a plazí se při zemi. Na nebi začínají vyskakovat první hvězdy. Hrnek sádla, sůl a vy přehazujete pečený brambor z ruky do ruky. Nevím, jestli to mohou dnešní děti ještě zažít, ale já na ty chvíle vzpomínám rád.
