Vycházka, která nás provede ulicemi Nového Města pražského, začne v sobotu 10. března ve 14 hodin před vchodem do Muzea hl. města Prahy na Florenci a povede ulicí Na Florenci kolem Masarykova nádraží k Hybernům. Provede vás Mgr. Vladimír Trnka. Přečtěte si více informací.
Pražské městské muzeum sídlilo původně v kavárně
Snahy o založení muzea města Prahy sahají do roku 1877, kdy náměstek starosty Otakar Antonín Zeithammer (1832 v Písku – 1919 v Praze) upozornil městskou radu, že mnozí jednotlivci i společenstva prodávají starožitnosti dokumentující dějiny Prahy agentům vyvážejícím je do ciziny. Doporučil tyto předměty shromáždit na jednom místě, v nově vybudovaném muzeu.
Dalším impulzem byl pamětní spis domácí rady Českého klubu z prosince 1879, koncipovaný architekty Josefem Mockerem (1835 v Cítolibech na Lounsku – 1899 v Praze) a Antonínem Baumem spolu s advokátem a zaníceným sběratelem Hugo Tomanem, ten přímo žádal městskou radu, aby uskutečnila projekt městského muzea. Rada města ve věci posouzení spisu jmenovala zvláštní komisi v čele s historikem Václavem Vladivojem Tomkem (1818 v Hradci Králové – 1905 v Praze). Výsledkem bylo zřízení Stálého komitétu městského musea Pražského.
V polovině roku 1882 muzeum získalo pro své podnikání kavárenský pavilon v městských sadech na Poříčí.
Kavárenský pavilon na hranicích Nového Města a Karlína byla nevelká nová budova, vyrostlá v místech bořených městských hradeb. Její projekt vypracoval městský hospodářský úřad, pavilon v roce dostavby 1876 město na tři plus tři roky pronajalo kavárníkovi Eduardu Poncovi.
Muzeum se do pavilonu nastěhovalo velmi rychle, během několika měsíců byly připraveny místnosti a na počátku roku 1883 se začalo s instalací vlastní expozice.
A 12. května 1883 bylo muzeum slavnostně otevřeno veřejnosti.
Přeskočme léta a dodejme, že kavárenský pavilon byl zbořen v roce 1971 při stavbě magistrály.
Prvním ředitelem byl nadšený archeolog, funkce mu spadla do klína, když zkrachoval podnik jeho otce
Kustodem muzea se stal Břetislav Jelínek. Jelínek, rodným křestním jménem Josef (1843 v Praze – 1926 tamtéž), studoval na filosofické fakultě, kde navštěvoval přednášky z archeologie, dějin umění, staročeského práva a slovanské filologie. Do konce 70. let 19. století byl dostatečně existenčně zajištěn rodinným jměním – přádelnou v Lochovicích na Berounsku a obchodem v Praze – pak však rodinná firma skončila a pro Jelínka bylo založení muzea spasením.
V čele muzea strávil Jelínek plných třicet let (1883 – 1913) a ovlivnil tudíž významným způsobem sbírkotvornou činnost muzea. V tomto období byly založeny nejkvalitnější muzejní sbírkové fondy a dostalo se jim v té době standardně kvalitní péče, a to po stránce konzervátorské i evidenční. Zasadil se i o pozitivní ohlas expozic města Prahy na výstavách v letech 1891, 1895 a 1908. Jako ocenění po úspěchu expozice na Národopisné výstavě v roce 1895 získal titul ředitele Městského musea pražského.
V srpnu 1895 městská rada zadala architektu Antonínu Balšánkovi (1865 v Českém Brodě – 1921 v Praze) projekt nového muzea. O rok později se začalo stavět a v roce 1898 bylo hotovo. Od března do poloviny května 1899 tu byla přechodně otevřena výstavou děl právě předčasně zesnulého malíře Luďka Marolda. A 27. září 1900 byla konečně nová budova s nově instalovanými sbírkami otevřena veřejnosti definitivně.
Z Florence za zakladatelem české žurnalistiky
Ulicí Na Florenci dostaneme se do Havlíčkovy ulice.
Osobnost Karla Havlíčka Borovského (1821 v Borové – 1856 v Praze), novináře, politika a básníka, klasik české satiry, netřeba nijak zvlášť představovat. Ulice nese jeho jméno, protože ve zdejším domě č. 1029/3 zemřel.
Po návratu z vyhnanství v Brixenu v roce 1855 se Karel Havlíček ocitl bez práce a bez finančních prostředků. Většinu svých peněz totiž půjčil švagrovi, který je investoval do své pokrývačské firmy. Jelikož měl Havlíček zakázaný pobyt v Praze, žil v Německém Brodě u matky a svoji dceru Zdenku nechal u své švagrové. Měl v plánu přijet si pro ni, až získá nové stálé místo.
Havlíčkův konec přinesly souchotě
Havlíček měl úředně zakázáno opouštět Německý Brod. Na každou cestu musel žádat o povolení. Zapovězenou měl především Prahu, kam se snažil přestěhovat především proto, aby byl blíže dceři. Pobyt v Praze byl Havlíčkovi povolen až poté, co mu byla diagnostikována tuberkulóza.
Počátkem roku 1856 si začal stěžovat na stálou únavu a kašel. 18. června 1856 dostal chrlení krve a poté doktoři rozhodli o jeho pobytu ve Šternberku u Smečna na Kladensku, aby se léčil u místních lázeňských pramenů. 24. července 1856 byl v horečkách kočárem převezen do Prahy. Cestou blouznil a s velkou silou sebou zmítal. Švagr František Jaroš nechal vykopnout okno kočáru a až poté se Havlíček zklidnil. O pět dní později zemřel v Jarošově bytě ve věku nedožitých 35 let, na stejné posteli jako o rok dříve ze stejné příčiny jeho milovaná žena Julie.
Z Lidového domu do kadeřnictví na šlofíka
V inkriminovaném domě v Havlíčkově ulici byl za první republiky hotel Royal a – zde si autor dovolí soukromou poznámku – kadeřnictví mého dědečka. Jelikož hned vedle byl zadní vchod do Lidového domu, stávalo se, že se čas od času u lazebníka objevil nějaký sociálnědemokratický politik nebo úředník, aby si někde v ústraní oficíny, samozřejmě za zástěnou, schrupnul.
Kam přijel do Prahy první vlak
Havlíčkova ulice se dříve jmenovala Slaměná, protože se tu prodávala sláma, také se jí říkalo Blátivá. Ze zajímavých objektů tu asi nepřehlédneme nádraží, které v letech 1844-45 postavily firmy Vojtěcha Lanny a bratří Kleinů jako součást trati Praha – Olomouc. Přitom byl prolomen hradební pás obepínající tehdy Prahu. Dne 20. srpna 1845 zde Pražané slavnostně přivítali první vlak.
V Hybernské byla jedna z nejstarších dlažeb
Hybernská ulice nebyla vytyčena hned při vzniku základní uliční sítě Nového Města v roce 1348, ale přibližně o 30 let později, pravděpodobně v souvislosti se vznikem Králova dvora – staroměstského sídla Václava IV., na jehož místě dnes stojí Obecní dům. Komunikační význam ulice dokládá i její výstavnost, dosud je zde zachováno několik palácových staveb.
Hybernské ulici se ve středověku říkalo Dlážděná. V 15. století tu byla první dlažba – ovšem ne po vzoru dnešním – byla to jedna z nejstarších dlažeb v Evropě. Také se ulici říkalo Horská, protože směřovala ke Kutné Hoře, dříve ještě Svatoambrožská podle kláštera sv. Ambrože, založeného 1355 Karlem IV. Mniši (benediktini) byli odsud roku vyhnáni roku 1419 a klášter byl „táborskými ženami zpustošen“.
V Hybernské rostly první české brambory
Před polovinou 17. století se na tomto místě usídlili františkáni z Irska, kterým se u nás říkalo podle místa původu Hyberni (Irsko, latinsky Hibernia). Vystavěli zde klášterní budovu a kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, obé bylo za josefínských reforem roku 1786 zrušeno. Vše koupil Jan František Kristián hrabě Swéerts-Sporck (1729 – 1802), šlechtic holandsko-německého rodu, který vlastnil statky v severních a středních Čechách (Sv. Jan pod Skalou, Lysá nad Labem, Konojedy, Kokořín, Lnáře ad.). Od počátku 18. století byla ve velké zahradě pěstována první „zemská jablka“, tedy brambory, první v Čechách. Ty k nám přišly z Německa a zlidověly až po velkém hladomoru roku 1772.
Roku 1789 se tu hrálo české divadlo, poté byly budovy včetně kostela klasicistně přestavěny pro úřední potřeby a celnici. Projekty vypracovali pražští architekti Josef Zobel (1746 v Gränu v Rakousku – 1814 v Praze) a Georg Fischer (1768 ve Vídni – 1828 v Praze) a vídeňský Louis Montoyer (1749 v Mariemontu v Ohiu, USA – 1811ve Vídni). Přestavba probíhala v letech 1808-11.
V letech 2005-06 byl dům přestavěn na muzikálovou scénu resp. Divadlo Hybernia.
