Málokterý poválečný generál v této funkci, jestli vůbec nějaký, asi měl tolik bojových zkušeností jako on. Okolí Moše Dajana vždy oceňovalo za jeho brilantní způsob myšlení, kombinovaný navíc s tím pravým bojovým realismem. Při plánování všech operací Dajan dobře věděl, co v boji ještě možné je, a co už ne.
Jeho životní příběh, byť ve zkrácené podobě, je poučný a inspirativní zároveň.
- Moše Dajan se narodil 20. května 2015 v kibucu poblíž galilejského jezera na území tehdejší Osmanské říše (dnešní Izrael). Jeho rodiče byli židovští imigranti z ukrajinské části Ruského impéria. Byl vůbec prvním dítětem narozeným v kibucu. V dětství byl velmi nemocen. Ve dvou letech téměř zemřel na zápal plic, v šesti onemocněl malárií.
- Vystudoval základní a zemědělskou školu. Jako dítě pomáhal na farmě a díky kontaktu s Araby se naučil hovorovou arabštinu. V roce 1929 vstoupil do židovské podzemní organizace „Hagana“.
- Dajan vedl malou průzkumnou jednotku (31 dobrovolníků Hagany) s úkolem získat informace pro připravovanou spojeneckou invazi do Sýrie a Libanonu. Tyto dvě země ovládala vichistická Francie. Při jedné z těchto operací, den před invazí, která začala 7. června 1941, utrpěl vážný úraz oka. Došlo k tomu tak, že Dajan se rozhodl z vlastní iniciativy dobýt policejní stanici. Po jejím dobytí se vojáci dostali pod těžkou francouzskou palbu. Dajan se vyšplhal na střechu a pomocí dalekohledu pátral, odkud přichází střelba. Odlesk čočky dalekohledu zpozoroval francouzský odstřelovač, který Dajanův dalekohled zasáhl. Střepy a kovové úlomky z něj zdevastovaly oko, ale na odborné ošetření musel počkat, protože evakuován mohl být teprve až za šest hodin. O oko nakonec přišel a poškozeny byly i okohybné svaly, takže Dajan nemohl nosit ani skleněnou protézu. Nezbylo mu než používat černou pásku, která se však stala součástí jeho image.
- Následující rok následkem svého hendikepu měl nejen tělesné, ale pochopitelně i psychické potíže, což vedlo k ukončení aktivní služby v Haganě. Když se uzdravil, odešel do Nahalu, kde farmařil. Stále ho trápila ztráta oka a s velkými obavami přemýšlel o své budoucnosti, jak takto postižený, bez talentu, řemesla a zaměstnáni uživí rodinu. Byl odhodlán vyvinout veškeré úsilí a podstoupit jakékoli utrpení, jen aby nemusel nosit černou klapku přes oko. Kamkoli šel, vyvolával tím u lidí pozornost, a tak raději zůstával doma.
- K aktivní službě v hodnosti majora se vrátil, když byl v roce 14. května 1948 vyhlášen Izrael jako samostatný židovský stát a okolní arabské státy ho ještě ten den napadly. Dajan poprvé vzbudil pozornost téměř okamžitě, když jeho jednotka u Deganie zastavila syrskou ofenzívu podporovanou tanky palbou ze dvou starých francouzských děl.
- Po mohutné izraelské ofenzivě během léta bylo 30. listopadu 1948 uzavřeno příměří. Počet arabských uprchlíků opouštějících tehdy Izrael se odhaduje na 500 000 – 700 000 osob. Jako odplatu rozpoutala většina arabských zemí teror proti svému obyvatelstvu židovského původu a v letech 1948 – 1957 proto tyto země opustilo na půl milionu Židů. Ty Izrael dokázal přijmout a poměrně rychle integrovat. Arabské země, a to ani ty nejbohatší, např. Dubaj, arabské uprchlíky z jiných států, nejen Izraele, nepřijali a neintegrovaly nikdy a nechávaly a nechávají je žít na náklady OSN a Evropské unie v uprchlických táborech a pomáhají v nich tak nadále pěstovat zlobu a nepřátelství proti Izraeli. Přitom se zapomíná, že to byli a jsou představitelé Arabské legie a dalších arabských organizací, kteří vyzývali a i dnes čas od času vyzývají arabské obyvatelstvo usídlené na území budoucího předpokládaného bojiště, aby opustili své domovy. A to jednak proto, že nechtějí, aby jejich arabští soukmenovci byli takovým válečným konfliktem zasaženi, jednak byli a jsou přesvědčeni, že válku s Izraelem vyhrají. Nakonec už do té první šli s heslem „Zaženeme Židy do moře!“.
- Dajan měl komplikovanou povahu. Jeho smýšlení nebylo striktně „černé“ nebo „bílé“. Měl málo blízkých přátel. Jeho duševní brilantnost a charismatický styl byly spojeny s cynismem a nedostatkem zábran. Ariel Sharon o něm prohlašoval, že Dajan se ráno probudí a má sto nápadů – 95 z nich je riskantních, 3 další musí být zamítnuty, ale ty dva zbývající jsou vynikající. Převládal názor, že je třeba, aby Dajan byl pro své brilantní myšlení členem každé izraelské vlády. Ale ne premiérem, protože neakceptuje zodpovědnost.
- Těžko tomu uvěřit, když se Moše Dajan vypracoval až do funkce náčelníka generálního štábu, kterou zastával v letech 1953 – 1958. V armádě je však otázka odpovědnosti řešena podstatně jasněji než v politice. Dajan celkem prošel šesti válkami, včetně 2. světové, bojové zkušenosti mu nechyběly. Zastával proto kromě jiného názor, že všichni důstojníci by měli absolvovat parašutistický výcvik. A protože zároveň tvrdil, že žádného vojáka nikdy neposílá tam, kam by nešel sám, šel příkladem i tentokrát. Ironií osudu si pak při nočním cvičném seskoku zlomil nohu v koleni.
- Určitou dobu byl i členem izraelské vlády, a to jako ministr obrany (1967 – 1974) a ministra zahraničí (1977 – 1979).
- Dajan byl dvakrát ženatý. První manželka, Ruth Schwartzová (*1917) se s ním rozvedla po 36 letech manželství kvůli jeho záletům. Prohlásila, že měl na ženy mizerný vkus. Dva roky po rozvodu, v roce 1973 se oženil s Rachem Korem. Ani Dajanovy děti se obřadu nezúčastnily.
- Na začátku 80. let byl již Dajan těžce nemocný a 16. října 1981 zemřel poté, co utrpěl těžký infarkt.
Stále živá však jsou tato jeho slova: „Vrátili jsme se na naše posvátná místa, abychom je už nikdy neopustili.“
