U zrodu jejich extrémně levicové skupiny zvané Frakce Rudé armády (Rote Armee Fraktion čili RAF) stála jak všeobecná deziluze počátku sedmdesátých let, vlastně „kocovina“ nutně následující po veselých letech šedesátých, tak problematický osobnostní profil jejího vůdce Andrease Baadera. Narodil se za války, 6. května 1943, v Mnichově jako jediným dítětem historika a archiváře Dr. Berndta Baadera. Ten byl v roce 1945 jako příslušník Wehrmachtu zajat na ruské frontě a nikdy se už domů nevrátil. Andreasova matka pracovala v Mnichově jako sekretářka a o chlapce se starala babička. Už jako dítě byl problematický, neposlouchal a utíkal z internátu. Předčasně odešel ze střední školy a pokusil se studovat na soukromé akademii umění. Před vznikem Frakce Rudé armády žil bohémským životem, a kromě jiného se vydával se za novináře, protože jeden čas pracoval, byť jen zadarmo, v redakci novin „Berliner Zeitung“. Sám sobě vlastně stále něco předstíral.
Jeho budoucí teroristická kariéra začala drobnou kriminalitou, krádežemi aut, falšováním dokladů apod. V roce 1963 odešel do Západního Berlína, kde se přidal k levicovému studentskému hnutí, které v tomto prostředí získávalo stále větší popularitu.
Jeho rostoucí nespokojenost se svým životem a světem kolem sebe vyústila 2. dubna 1968 k tomu, že ve svých pětadvaceti letech spolu se svou o tři roky starší přítelkyní a milenkou Gudrun Ensslinovou (*1945), dcerou protestantského faráře, a s dalšími dvěma aktivisty spáchal žhářský útok na „svatostánky konzumní společnosti“ ve Frankfurtu nad Mohanem.
„Tak tedy obchodní domy Kauhof a Schneider,“ rozkázal velitelsky Baader a bylo rozhodnuto. Vystupoval vždy jako šéf celé skupiny, přestože jako jediný z celé skupiny nestudoval vysokou školu a neměl ani maturitu. Gudrun pak patřila k „tvrdému jádru“ skupiny. Hned po akci se členové skupiny pokusili vysvětlit motivaci svého činu, když zřejmě Gudrun zavolala do německé tiskové agentury a oznámila: „Je to politický čin.“
Všechny čtyři žháře policie brzy vypátrala a dopravila do vyšetřovací vazby. Během procesu další člen skupiny prohlásil, že tímto činem jen chtěli vyvolat morální rozhořčení u těch lidí, které vůbec nepobouří, když u snídaně čtou o Vietnamu a jiných ošklivých věcech. Jejich trestný čin ale nebyl souzen nijak přísně. Možná i proto byli odsouzeni jen ke třem letům odnětí svobody a pak dočasně propuštěni s tím, že výkon trestu nastoupí na základě obsílky.
Baader se svou milenkou pochopitelně do vězení nenastoupili. Když jim došly peníze, jejich sympatizanti je v listopadu 1969 ze Západního Berlína propašovali do Západního Německa a poté se Baader a Gudrun vydali na „studijní cestu“ do levicových komunit Francie, Švýcarska a Itálie. Když se vrátili do SRN, Baadera tam 4. dubna 1970 zastavila dopravní hlídka pro překročení rychlosti. Baader se prokázal falešným občanským průkazem na jméno spisovatele Petera Chotjewitze, se kterým se sešel před čtyřmi roky v Berlíně, ale policistům se to zdálo podezřelé. Proto se Baadera zeptali na jména a stáří Chotjewitzových dětí. To Baader nevěděl a bylo jasno. Jako hledaný zločinec potom Baader bez dalšího putoval do vazby.
Gudrun zatčení ušla, nelenila a za pomoci reportérky Ulriky Meinhofové (*1934) vymyslela plán, jak dostat Baadera zase na svobodu. Došlo k tomu 14. května 1970 tak, že si Meinhofová jako reportérka vyžádala s Baaderem rozhovor. Za tím účelem jí bylo povoleno se s ním sejít ve studovně Německého ústředního institutu pro sociální otázky v Berlíně-Dahlemu. Tam se strhla přestřelka, při níž byl jeden zaměstnanec ostrahy vážně zraněn. Baader s Meinhofové se pak podařilo utéct oknem. Tento pro ně významný den proto oni sami označili za den vzniku „první generace Frakce Rudé armády“, jinak známé též jako „skupina Baader-Meinhofová“. Její politicko-ideovou vedoucí se stala právě Meinhofová, zatímco Andreas Baader po svém zdařilém útěku z vězení prošel výcvikem v palestinském táboře hnutí Fatah. Ten mu zařídil advokát, který celou skupinu obhajoval před soudem, Horst Mahler. V roce 1970 skončil ve vězení i on a později se ukázalo, byl agentem Stasi.
Jako svoji „náplň činnosti“ si Frakce Rudé armády (RAF) vytyčila boj proti americkému imperialismu a proti policejnímu a fašistickému státu. Požadovala odstoupení vládních činitelů, kteří měli nacistickou minulost, zastavení podpory USA jako strůjců vietnamské genocidy a celkovou změnu společenského systému. Své teroristické útoky RAF cílila na objekty německé státní správy, na objekty pod americkou správou a na banky a spořitelny jako na nervy kapitalistického režimu. Revoluční válku nelze přece vést bez peněz!
Boj RAF netrval dlouho. Už po dvou letech její členové opět skončili všichni ve vězení. Proti svému uvěznění i společnosti však protestovali stále. Aby na sebe upozornili, v roce 1974 zahájili kolektivní hladovku. Byla přesto myšlena tak vážně, že dva členové RAF na její následky zemřeli. Baadera však alespoň během ní ve vězení ve Stammheimu, kde si Baader odpykával trest, „kolegiálně“ navštívil marxista a politický aktivista Jean-Paul Sartre. Ačkoli s Baaderovými násilnými činy nesouhlasil, kritizoval kruté podmínky uvěznění, které musel Baader snášet.
S tím měla zřejmě problém i Meinhofová. Zemřela 8. května 1976 za ne zcela jasných okolností během čtvrtého roku čekání na svůj proces. Podle oficiální verze se ve své cele oběsila na ručníku. Po její smrti vznikla tzv. „druhá generace RAF“, která páchala únosy a bombové atentáty a vyžadovala propuštění uvězněných členů RAF.
Za podobně nevyjasněných okolností jako Meinhofová zemřeli 18. října 1977 i Andreas Baader a Gudrun Ensslinová. Byli nalezeni ve svých celách mrtví, přičemž Baader ležel sotva metr od dveří. I jejich úmrtí byla prezentována jako sebevražda, a to střelnou zbraní. Možná šlo spíše o nezdařený pokus o vzpouru nebo útěk, protože Baaderovi vnikla kulka do hlavy v týle a vyšla čelem. Toho dne byl ve vězení postřelen i další člen skupiny, který později svému zranění podlehl. A je skutečně jen náhoda to, že k těmto úmrtím došlo krátce poté, co západoněmecká protiteroristická jednotka GSG9 zmařila únos letu Lufthansa 181 čtyřmi členy Lidové fronty pro osvobození Palestiny?
V arabských teroristech RAF viděla spojence ve svém mezinárodním boji proti kapitalismu a imperialismu a sdílela s nimi jejich přesvědčení, že politických změn lze dosáhnout jedině násilím, tedy terorismem. Proto se také již počátkem 70. let nejen Baader, ale i další aktivisté RAF cvičili v teroristickém způsobu boje v Jordánsku a Libanonu a také v tehdy socialistickém Jemenu. V roce 1976 potom západoněmečtí a arabští teroristé provedli rukou společnou únos letadla do Ugandy.
Za spojence v boji proti imperialismu ovšem Frakci Rudé armády považovali i státy sovětského bloku. Když po provedených bombových útocích, únosech a vraždách v Západním Německu hořela členům RAF půda pod nohama, bylo jim umožněno přejít do Východního Německa (Německé demokratické republiky) a tamní vláda jim spolu s tajnou policií Stasi obstarala nové identity, prestižní zaměstnání a luxusní ubytování. Přinejmenším pro ně osobně tedy boj proti kapitalistickým zlořádům zcela jistě svůj smysl měl.
