Anarchisté z Itálie
Nicola Sacco přišel do Spojených států v 17 letech, vyučil se ševcem a pracoval v továrně. Oženil se a jeho manželka porodila dvě děti. Nepatřil ke komunistům, ani socialistům, ale chodil na různé levicové schůze, a pokud měl k nějaké ideologii nejblíže, pak to byl nejspíš anarchismus. Přesto tvrdě pracoval jako dělník.
To se o o dva roky staršímu Bartolomeovi Vanzettim říci nedalo. I jeho životní osudy byly pestřejší. Ještě v Itálii studoval dokonce v katolickém semináři, ale když ve dvaceti dorazil do Ameriky, střídal jedno povolání za druhým: od kuchaře po drobného obchodníčka. A hlavně – protože uměl dobře psát a ještě lépe formulovat své názory – přispíval do radikálních novin.
Aféra Sacco-Vanzetti
V roce 1921 oba italské přistěhovalce zatkli a obžalovali z dvojího přepadení auta, jež převáželo výplaty. Ale důkazy byly dosti chatrné. U obou se sice našla pistole a různé letáky s buřičskými hesly, ale například Sacco měl na čas prvního přepadení nezpochybnitelné alibi. Už od počátku se však případ, který není dodnes uspokojivě vysvětlen, dostal do zvláštních kolejí. Vlastně vůbec nešlo o loupežné přepadení, ale o politický proces. Americký tisk stál však na straně obžalovaných a nazval případ fraškou, která může mít krvavý konec. Stejný názor měla i spousta tehdejších osobností – v Evropě proti procesu protestovala řada intelektuálů – mimo jiné Bernard Shaw, Romain Roland či Albert Einstein. Ale americká veřejnost už byla naladěna proti anarchistům.
Snaha spravedlivého právníka
Soud rozhodl o vině, což popudilo jednoho z nejlepších amerických právníků Billa Thompsona. Přestože „nedělal“ trestní právo, směle prohlásil: „Beru to!“ Vadil mu hlavně zaujatý soudce a zpolitizovaný proces. Obžalované neznal, chtěl bojovat pouze za spravedlnost. Přidal oběma nešťastníkům ještě šest let života, ale verdikt zfanatizované poroty nezměnil.
Fraška s krvavým koncem
Těsně před popravou napsal Vanzetti dopis synovi svého druha. Několik vět z patetického listu obletělo celý svět: „Nezabili by nás, kdybychom byli zbabělci a zapřeli svou víru. Ale teď budeme po sedmi letech utrpení popraveni. A to jen proto, že jsme bojovali proti útlaku a zneužívání chudých.“ Nakonec ještě oba anarchisté prohlásili, že jsou nevinní. Následně jim oholili hlavy a posadili je do smrtícího křesla. První šel na řadu Sacco, potom jeho starší přítel Vanzetti. „Chtěl bych odpustit těm, kteří mi to způsobili,“ prohlásil s trochou hořkosti Bartolomeo Vanzetti. Poté si potřásl rukou s ředitelem věznice a následoval svého druha na poslední cestě.
Až v roce 1977, přesně 50 let od popravy, dozrála situace natolik, aby byli oba muži plně rehabilitováni.
Zdroj: Libor Budinský (Popravy slavných, 2002)
