Nakonec to vymyslel velmi jednoduše. Sv. Pavel Thébský během modlení používal 300 kamínků, co kamínek přesunutý na druhou stranu, to jedna odříkaná modlitba. Nejpozději v raném středověku došlo k zdokonalení tohoto systému tak, že vhodné drobné předměty se navlékly na provázek a probíraly v prstech. Vznikl tak růženec (od rosarium = zahrada růží), který má podobu šňůrky s navlečenými korálky a křížkem. Zmenšenou verzí růžence je růžencový prsten, který rovněž slouží jako pomůcka pro počítání odříkaných modliteb.
Modlení se růžence, tj. podoba a sled modliteb odříkávaných při probíráním se růžencem, časem se přetvořilo ve svébytnou kulturu. Základem bývala a dosud je modlitba Zdrávas Maria (Ave Marie), doplněná dalšími modlitbami a v různých variantách. Vznikl tak růženec bolestný, radostný, slavný anebo růženec světla, který zavedl Jan Pavel II. Celé odříkání růžence trvá asi dvacet minut.
Růžence se u nás vyráběly odedávna. Zprávy o jejich výrobě a výrobcích, kterým se říkalo „paterníci“, (od Pater ´noster´ = Otče náš) jsou doloženy už ze 14. století. Do roku 1419 existovalo v Praze 27 paterníků. Živnost jim dobře vynášela, protože v letech 1370 až 1393 se pět “paterníků“ stalo staroměstskými měšťany. Růžence se u nás vyráběly z různých materiálů. Na dražší růžence se používalykorály nebo jantarové kuličky spojené stříbrnými nebo zlatými řetízky. Tam odvedli svou práci zlatníci. Prosté „pateře“ (růžence) zhotovovali paterníci. Prostí lidé používali růžence zejména z klokočí, zimostrázového dřeva, kostěné nebo skleněné. „Korálky“ byly navlečeny na šňůrce nebo na řetízku.
V Příbrami koncem 19. století vyráběly růžence celé rodiny a výrobcům se říkalo „rozárníci“. Jejich výrobky se vzhledem blízkosti poutního místu Svatá hora u Příbrami prodávaly dobře a jistě.
V minulosti byl růženec jako takový velmi oblíben. V příbytku býval obyčejně zavěšen na kříži, někdy u kropeničky u dveří. Tam bylo jeho místo. Snímal se jenom, když se šlo do kostela, potom byl obtočený kolem ruky nebo i kolem krku, zvláště pak v adventní době, kdy se všichni domácí modlili růženec. Někde měli lidé růžence dva. Jeden na denní modlení pověšený na obvyklém místě a druhý po ruce u postele, když se v noci probudili. Bez růžence se nebylo možné ani vydat na cestu. Roku 1727 nalezli na cestě do Kolína nějakého mrtvého muže. Protože neměl u sebe „rosarium“, tak ho pochovali tam, kde zemřel, ne na hřbitově.
Růžence pochopitelně pronikly do pohádek a dalších slovesných děl. V pohádce „O mluvícím ptáku, živé vodě a třech zlatých jabloních“ dává chlapec své dívce růženec a prosí ji, aby se růženec každý den pomodlila. „Pokud půjde jedna perla od druhé, budu zdráv; jak zůstanou při sobě, budu mrtev.“ V Erbenově svatební košili nebohá dívka říká divému snoubenci, že za pasem má růženec. Jak pronikl růženec do myšlení našeho lidu, lze posuzovat i z jedné prostonárodní písně: „Kdyby mně byl dal zlatej tatíček, dokud jsem bejval malej chlapeček, růženec, breviář, nebyl by ze mne lhář…“ Poustevníci v lidovém podání mají na tmavém hábitu růženec. Stejně jsou zobrazováni poutníci.
K růženci se váže také jedno z nejslavnějších děl Albrechta Dürera, Růžencová slavnost (1506). Jednalo se o skutečně existující svátek připomínající Pannu Marii jako „panenskou růži“. Na obraze Marie s Ježíškem rozdávají věnce uvité z růžových květů.
V dřívějších dobách stačilo růženec jednou koupit nebo vyrobit, a vydržel, přes dennodenní modlení, dotyčnému až do smrti. Dříve byl růženec tak věrným průvodcem člověka jeho celým životem, že náš prostý lid jím ovíjel i nebožtíkovy ruce v rakvi. Dnes jsou našimi věrnými průvodci životem stále novější a dražší mobily. Snad to nepůjde tak daleko, aby se dávaly i do rakve.
Pranostiky na sv. Pavla Poustevníka Thébského, podle starého kalendáře na 10. nebo 15. ledna hovoří o úrodě: „Když 10. ledna slunce svítí, budem žita, vína hojnost míti.“ A o očekávaném rázu příštího roku „Na den svatého Pavla Poustevníka je-li pěkný den, bude příznivý rok; je-li větrný den, bude mokrý.“
Jméno Pavel má asi 201 000 lidí, věkový průměr je 46 let. Vyskytuje se od 30. let, nejvíce v 60. a 70. letech, pak nastává pokles. Další varianty nastávají přidáním druhého jména. Příjmení Pavel má asi 1100 lidí, věkový průměr je 42 let. Největší výskyt: 40., 70. a 90. léta. Rovněž příjmení má mnoho variant, např. Pavlíků statistika u nás eviduje 5202.
Někteří známí nositelé příjmení Pavel:
Josef Pavel (1908 – 1973) – ministr vnitra Československé socialistické republiky (1968)
Ota Pavel (1930 – 1973) prozaik a novinář
Pavel Pavel (*1957) – technik a experimentální archeolog
