Byl to velmi vzdělaný muž, studoval na jezuitském gymnáziu a později také ve Vídni, hovořil plynně několika jazyky, ovládal kupříkladu i zpěv a hru na housle. Cizí mu nebyl ani vztah k armádě, a to zejména díky tomu, že již od dětství vyrůstal v přísném vojenském prostředí a po vzoru otce se stal vojákem.
V roce 1737 vstupuje Rakousko do rusko-turecké války. Trenck nabízí své služby vrchnímu veliteli rakouské armády v tom smyslu, že by rád vytvořil sbor vojenských dobrovolníků. Je odmítnut a obrací se tak na ruskou carevnu Annu Ivanovnu, kde se svou nabídkou uspěje. Trenck je zde dokonce i povýšen za statečnost, a to do vojenské hodnosti majora. V roce 1740 se však baron Trenck ocitá před válečným soudem za urážku a napadení velitele, kde si vyslechl rozsudek v podobě trestu smrti. Těsně před jeho vykonáním byl však omilostněn s tím, že musí opustit nejen tamní armádu, ale i Rusko.
František se v tu dobu uchyluje na své tehdejší sídlo, které v podstatě nalézá v rukou zbojníků, a situaci posléze řeší tak, že je vzápětí obviněn z porušení zákonů a je na něj vydán zatykač. Trenck prchá do Vídně, kde o azyl žádá zdejší kapucíny. Po setkání s habsburskou panovnicí Marií Terezií je zbaven obvinění.
16. prosince 1740 pruský král Fridrich II. obsazuje rakouské Slezsko a nastává tak osmileté období celoevropských válečných konfliktů, nazývané „války o rakouské dědictví“. V rámci těchto bojů nabízí mladá habsburská panovnice Marie Terezie uplatnění právě i neústupnému a divokému baronu Trenckovi. Jeho spolek pandurů, který následně formuje, se skládal převážně z řad zločinců, kterým byly v rámci vojenské služby odpuštěny jejich tresty. Panduři zhusta využívali zbojnické způsoby boje – přepadávali zásobovací kolony, ničili mosty, vyvolávali zmatek. Jejich žoldem pak byla kořist z dobytých území. V drancování prý byli skutečně krutí.
V roce 1744 je František za své vojenské úspěchy znovu povýšen, tentokrát na plukovníka. V té době již má díky své zarputilosti a ziskuchtivosti, i přes neutuchající přízeň Marie Terezie, u císařského dvora mnoho nepřátel. Situace se pro něj začíná zhoršovat po vojenském neúspěchu u Žďáru, kde byl Trenck obviněn současně hned z několika důvodů. Soud ve Vídni trval několik měsíců a v prosinci roku 1746 si František vyslechl již druhý rozsudek trestu smrti. Marie Terezie se však zasadila o obnovu procesu v jiném personálním složení. I když většina z Trenckových obvinění byla vyvrácena a trest smrti již rovněž podruhé v jeho životě zrušen, neunikl Trenck trestu doživotního žalářování v brněnské pevnosti Špilberk. Panovnice se zasadila o co největší zmírnění jeho trestu. Trenckovi byl například přidělen sluha, dostával jeden dukát na den pro své potřeby a mohl se také volně pohybovat uvnitř špilberské pevnosti.
I přes poměrně snesitelnou formu žalářování se však Trenckův zdravotní stav začal zhoršovat, a to až do té míry, že bylo upuštěno od jeho žalářování a byl mu nabídnut náhradní pobyt. Trenck volí brněnské kapucíny, se kterými má již z minulosti dobré vztahy, a právě zřejmě na jejich základě se ke konci života stává kajícníkem. Mimo jiné kapucínům odkazuje také část svého majetku. Již záhy však, 4. října 1749, umírá a podle jeho přání je pohřben společně s kapucíny tak, jak bývají i oni. V obyčejném kapucínském hábitu, prostě, bez rakve, pouze na holé zemi v jejich hrobce.
V říjnu nedávno uplynulého loňského roku jsme si mohli připomenout 270 let od smrti tohoto jistě zajímavého člověka, plného rozporů. Jeho přirozenou cestou mumifikované ostatky jsou ve skleněné rakvi uloženy v Kapucínské hrobce v Brně.
