Hrozbu představovali nejen kočovní Avaři z jihu a francká vojska na západě, ale rovněž i slovanská knížata mezi sebou poměrně často bojovala.
V povodí řek Moravy, Labe a Dunaje se v 6. – 9. století usadilo velké množství slovanských kmenů. Zdejší obyvatelé žili v malých vesničkách, které mívaly šest až deset domů. Každá rodina obývala jeden srub nebo do země zahloubenou zemnici. V jedné vesnici celkově žilo dvacet pět až padesát lidí.
Raně středověké hradiště Hůrka. Z dob, kdy si bavorské vojsko přijelo do Čech pro svůj první výprask
Soudobá hradiska v podstatě představovala opevněné větší osady, vznikající na kopci nad řekou, jehož svahy poskytovaly přirozenou ochranu, nebo existovala rovněž i hradiska blatná, která vznikala v nížině, chráněná říčními vodami. Například za hradbami hradiska v pražské Šárce mohlo běžně žít i několik stovek obyvatel.
Největší opevněná centra té doby, kupříkladu moravské Mikulčice, mohla pojmout až tisíc obyvatel. Hradisko (starší podoba slova hradiště) však nebývalo ani hradem, ani městem, nýbrž spojovalo v sobě roli obojího. Bývá však považováno za předchůdce jak středověkých hradů, tak rovněž i měst.
Vedle předpokládané funkce vojensko-strategické hradiště sloužila i jako shromaždiště lidí ke kultovním nebo společenským rituálům, jako útočiště pro obyvatelstvo i jako střediska obchodu. Pravděpodobně však sloužila i jako střediska společenských elit.
Za jeho hradbami bychom našli roztroušené zemědělské usedlosti s ohradami pro dobytek, se záhonky zeleniny a drobnými obilnými políčky. U bran hradiska sídlili kupci a řemeslníci, kteří nevlastnili žádnou půdu. Kováři, šperkaři a další nebezpečná „ohňová“ řemesla byla kvůli vyššímu nebezpečí vzniku požáru odsunuta k hradbám. Brány hradiska mívaly ze strategických a obranných důvodů ochozy, odkud bylo možné případné útočníky zasypat oštěpy a šípy.
