Po skončení stoleté války roku 1453 bylo anglické království vyčerpané, ztratilo svá území ve Francii, v zemi vládla bída a hlad. Král Jindřich VI. (1421 – 1471) byl jako slabomyslný a neschopný vládnout zbaven trůnu, uvězněn v Toweru a tam zřejmě zavražděn. Jeho nástupcem se stal Eduard IV. (1442 – 1483), syn vévody z Yorku. Po jeho smrti ho měl na trůn následovat jeho ani ne třináctiletý syn jako Eduard V., který spolu se svým mladším bratrem Richardem přebýval v bezpečí mimo Londýn.
Korunovace byla určena na 22. 6. 1483, ale již předtím, 4. května, se nechal bratr zesnulého krále Richard a Eduardův strýc jmenovat regentem-protektorem, ochráncem Anglie. Ke zlomové události došlo 13. května, kdy zasedala Sněmovna lordů a měla zvolit nového krále. Na tomto jednání Richard jako regent obvinil královnu vdovu z čarodějnictví. A dále prohlásil, že oba následníci trůnu, Eduard a Richard, jsou vlastně levobočci a nemají na trůn nárok. Odůvodnil to tím, že král Eduard IV. byl prý tajně ženatý a zapomněl se rozvést. Proto je jeho druhé manželství neplatné a děti z něj vzešlé jsou děti nemanželské. V prvním manželství se potom žádné děti nenarodily, takže podle zákona má nárok na anglickou korunu nejbližší žijící příbuzný zemřelého panovníka, tedy on, jeho bratr Richard. Aby tento nárok nikdo neohrozil, nechal údajně oba své synovce zadusit polštáři. Toto nařčení se však neopírá o žádné důkazy, vrahem obou princů mohl být i kdokoliv jiný, komu by případně vadili na cestě ke královské koruně.
Nyní však byla řada na Richardovi. Jako Richard III. nastoupil na trůn 20. června 1483, ale vládl jen necelé dva rok, do 22. srpen 1485. Během své vlády se snažil upevnit královskou vládu a moc úřadů, a protože Anglii jako ostrovnímu státu hrozila invaze z kontinentální Evropy, dbal, i na posilování anglického loďstva.
V zemi zmítané vnitřními rozpory však nebyla řada šlechticů s Richardovou, údajně tyranskou, vládou spokojena. Do jejích čela se postavil Jindřich Tudorovec (1457 – 1509) a rozhodl se uchvátit anglický trůn vojenskou silou. Utkal se o něj s Richardem 22. srpna 1485 v bitvě u Bosworthu, kde mělo královské vojsko asi 8 000 vojáků a Jindřichovo jen asi 5 000, takže výsledek se zdál být jasný předem. Nakonec vše dopadlo jinak. Bratři Stanleyovi na Richardově straně v rozhodujícím okamžiku svého krále zradili, a přidali se k Jindřichovi. Richard se hrdinně bil až do poslední chvíle a stal se tak také posledním anglickým králem, který padl v bitvě, i když ne proti nepříteli, ale vlastně v občanské válce.
K bitvě samé se potom váže několik zajímavých konotací, především pak legendární výrok a vlastně poslední slova Richarda III. „Království za koně!“, která pronesl, když pod ním padl kůň. Průzkum králových ostatků, které byly objeveny až v roce 2013 pod parkovištěm v Leicesteru, prokázal potom pravdivost tvrzení tehdejších kronikářů, že král vyjel do bitvy s korunou na hlavě, i když se tak stal podstatně snadnějším cílem. Odpovídá tomu totiž charakter dvou ran do hlavy, které utržil a které se staly příčinou jeho smrti.
Průzkum ostatků prokázal i to, že na rozdíl od tradovaných informací, kdy byl Richard III. líčen jako ochrnutý na jednu ruku, kulhající a s hrbem, byl ve skutečnosti poměrně pohledným člověkem, který měl jen levé rameno o něco níže a o nějakém hrbu nemůže být ani řeč.
Bitva u Bosworthu rovněž pro Anglii znamenala změnu panovnické dynastie, Yorky vystřídali Tudorovci v osobě Jindřicha VII., z jejichž rodu dále vzešli Jindřich VIII. a jeho dcera Alžběta I. Zároveň byla i vyvrcholením tzv. války růží, bílé patřícím rodu Yorků a červené náležející Lancasterům, o vládu na Britských ostrovech. S přestávkami trvala přes 30 let, během nichž se odehrálo 17 bitev a zaniklo 24 šlechtických rodů. Ti nejambicióznější šlechtici ovšem padli během prvních dvou desetiletí bojů, v pozdějším období již jich bylo méně odhodláno riskovat své životy a tituly přímo v boji. Válka růží skončila určitou dohodou a smírem, když se Jindřich VII. Tudor jako dědic rodu Lancasterů 18. ledna 1486 oženil s Alžbětou z Yorku, dcerou Edvarda IV. a neteří Richarda III.
