A to právě ukazuje Pizarrův případ. Narodil se ve Španělsku a jako nelegitimní syn plukovníka pěchoty Gonzalo Pizarra a chudé ženy Francisky Gonzálesové bezvýznamné tak, že ani nevíme, kdy k tomuto porodu, který změnil dějiny celého jednoho světadílu, vůbec došlo. Pravděpodobně se tak stalo někdy před rokem 1475. Podle všeho vyrůstal bez jakéhokoliv vzdělávání a zůstal prakticky negramotný.
Zato odvahy měl na rozdávání. Svou budoucnost viděl v právě objeveném Novém světě a 10. listopadu 1509 do něj také odplul. V roce 1513 ve výpravě Vasco de Balboy, která překročila úzký pás země spojující Severní a Jižní Ameriku, dnešní Panamskou šíji, a jako jeden z prvních Evropanů spatřil Tichý oceán. A také velkou a zřejmě bohatou zemi na jihu – Peru.
Dobýt ji však nebylo nijak snadné, jak to někdy podle líčení conquistadorských výprav může vypadat. Během své první výpravy v listopadu 1524 Pizarro s asi 80 muži a 40 koňmi doplul podél tichomořského pobřeží jen na úroveň dnešní Kolumbie. V dalším postupu na jih mu zabránilo kvůli špatné počasí a tropické bouře, nedostatek potravin a potyčky s nepřátelskými domorodci. Během nich byl jeho společník Diego de Almagro zasažen šípem do oka a přišel o něj. Výprava se potom musela vrátit zpět do Panamy.
Na svou druhou výpravu do Peru se Pizarro vydal o dva roky později, v březnu 1526. Na dvou lodích se tehdy plavilo 160 mužů, mezi nimi i Diego de Almagro, který se ze svého těžkého zranění zotavil, a několik koní. Tentokrát se Pizarro dostal o něco jižněji a hlavně u domorodců viděl předměty z keramiky, kousky zlata, stříbra a smaragdy. Na ekvádorském pobřeží Pizarrova výprava narazila na domorodce, kteří ještě nedávno byli pod nadvládou Inků a byli tak bojovní, že se Španělé vstoupit na jejich území prostě neodvážili.
Pizarro se tedy stáhl na bezpečnější místo poněkud severněji a po dlouhé poradě a přemlouvání poslal Almagra zpět do Panamy ke guvernérovi s žádostí o pomoc s dalším postupem na jih. Guvernéra však k tomu nepohnuly ani dovezené kousky zlata. Považoval tento podnik vzhledem k neúspěchům předchozích výprav za příliš nebezpečný, a naopak rozkázal svým dvěma lodím, aby dostaly Pizarra zpátky do Panamy.
Jeho však ani nenapadlo guvernéra poslechnout. Místo toho nakreslil do písku čáru a řekl: „Tam leží bohaté Peru a tady chudá Panama. Sami si vyberte, co je pro statečného Španěla lepší. Pokud jde o mě, já jdu na jih.“ Stejně jako on se rozhodlo dalších 13 mužů, později známých jako „Slavná třináctka“.
Této skupině se v dubnu 1528 podařilo proniknout až do severozápadního Peru, kde je domorodci přijali přátelsky. Na další postup se jim už nedostávalo sil a tak se Pizarro vrátil do Panamy a opět žádal guvernéra o další podporu. Když neuspěl, vrátil se do Španělska s několika domorodci, lamami a vzorky látek, zlata a stříbra. Tím vším i svým vyprávěním o bohaté – a zatím volné – zemi ohromil krále Karla I. natolik, že od něj dostal listinu opravňujícího k dobytí Peru. Zároveň ho jmenoval guvernérem části jihoamerického kontinentu nazvaného Nová Kastilie. Šlo o administrativně vytyčený pruh území napříč celou Jižní Amerikou pod Panamou. Pod ní se potom nacházely další podobné „pruhy“ – Nové Toledo, Nová Andalusie a na území dnešní Ohňové země Nový Leon.
Pizarro královu důvěru nezklamal a vstupem do Cuzca 15. listopadu 1533 Peru opravdu dobyl a získal pro Španělsko. Jako své sídelní město si zvolil Limu. Almagro se potom stal guvernérem Nového Toleda, ale cítil se ukřivděný, že Pizarro ukořistil v Peru víc než on a nechtěl se sním spravedlivě podělit, i když si právě toto na začátku svých výprav slíbili. Almagro se tedy rozhodl si svůj spravedlivý podíl na Pizarrovi vydobýt. V následující občanské válce byl v bitvě u Las Salinas poražen a zajat. Potom ho Pizzrro nechal 26. června 1541 popravit uškrcením garotou.
Tento den byl zároveň ale posledním dnem i Pizarrova života. Pomstít Almagrovu smrt se do jeho paláce vydala skupina dvaceti doslova po zuby ozbrojených a ke všemu odhodlaných Almagrových stoupenců. V paláci se potom utkali s Pizarrem a jeho nejvěrnějšími. Kolik jich bylo, se přesně neví, udává se, že šlo o 7 – 25 bojovníků. Almagrovi stoupenci je zastihli zcela nepřipravené. Sám Pizarro si až během potyčky začal oblékat prsní pancíř a zabil dva útočníky zřejmě jen dýkou. Když čelil třetímu a právě tasil meč, byl bodnut do krku a padl na zem. Krev, řinoucí se z této i dalších ran utvořila na zemi kříž, na němž pak Pizarro zemřel se jménem Ježíš Krista na rtech. Pohřben byl v zemi, která se mu stala osudem, na nádvoří baziliky v Limě. Později byly údajně přeneseny do hrobky v katedrále, není však jisté, zda to jsou skutečně ostatky Pizarra anebo jiného conquistadora.
