Mladík s vybraným chováním
José Gabriel pocházel z bohaté rodiny starobylých inckých úředníků kasiků, ale jeho otec brzy zemřel, a tak ho vychovával nejprve strýc a později, od deseti let, jezuité v Cuzku. Když dospěl, získal si pověst zdvořilého mladíka se skvělým chováním a dokonalou španělštinou. Není divu, když většinu příjmů ze svého rodového panství investoval do budování svého image. Miloval přepychové obleky i honosné doplňky – nosil vestu protkanou zlatem a hůl se zlatou hlavicí.
Samozvaný dědic
Mladý mestic vlastnil několik domů, haciend a obchodů. Patřil mu také výnosný stříbrný důl. Většinu peněz mu však vydělával obchod: karavana 300 dopravních mul. Ale stejně víc utrácel než vydělával a neustále se topil v dluzích. A tak se vydal do Limy – kde se chtěl soudit o majetek předků. Sice neuspěl, ale zato se utvrdil v přesvědčení, že jako potomek staré incké elity nebude poníženě prosit o něco, co mu právem náleží. A od tohoto rozhodnutí byl jen krůček k povstání, které se pod jeho vedením proměnilo ve vůbec největší protišpanělskou vzpouru v Jižní Americe.
Neohrožený vůdce Inků
José Gabriel se vrátil do své rodné provincie a věci nabraly rychlý spád. Rozkazy samozvaného Inky mířily na všechny strany. Svolával do armády, v první vlně přišlo šest tisíc mužů. V polovině listopadu 1780 vyhlásil otevřené povstání a přijal jméno Túpac Amaru podle posledního inckého panovníka Túpaca Amaru I., popraveného španělskými dobyvateli. Aby stvrdil vážnost rozhodnutí, posvětil je krví: královy úředníky odsoudil k smrti a popravil. A hned vyslal další kurýry – výzvy k povstání brzy visely snad na všech dveřích venkovských kostelů. Poselství adresoval všem Peruáncům, kteří poznali kruté jednání Evropanů. A opatřil je úderným podpisem: „Don Joseph Gabriel Thupa Amaro, indián z královské krve Inků a jejich hlavní potomek.“ Povstání mělo ohromný ohlas. Po celé zemi se houfovaly ozbrojené oddíly a přidávaly se k povstalcům. Nakonec měla jeho armáda úctyhodných 80 tisíc mužů.
Jepičí kariéra vojevůdce
Túpac Amaru seděl na bílém koni, obklopen osobní gardou – takto řídil následující bitvy. Ale jeho sláva byla krátká, trvala jen pár měsíců. Poslední nelítostná řež ho čekala nedaleko obleženého Cuzka. Túpac podcenil protivníka, a než se rozhodl zaútočit, byl sám napaden. Jeho vojáci se zalekli a obrátili se na úprk. Túpacovi nezbývalo, než se smířit s krutou potupou. Ještě se dušoval, že se co nevidět k Cuzku vrátí a dobude ho. Ale jeho víra byla falešná.
Zrada z vlastních řad
Další boj zbytků povstaleckých vojsk proti královské armádě byl marný. Túpacovi vojáci znovu zbaběle uprchli a tentokrát jej zradili i jeho velitelé. Poslední Inka byl zatčen. Ještě zkusil podplatit své strážce. Marně. Túpac byl s celou svou rodinou převezen do Cuzka – jel na mule, na prsou masivní zlatý kříž s Kristem. Jeho žena a synové jej následovali. U soudu pak Túpac zarputile odmítal obvinění, že povstal proti králi. Tvrdil, že pouze bránil indiány a království proti zpupným úředníkům. Jeho námitky ale nikdo nebral vážně.
Krutá odveta Španělů
Den Túpacovy popravy se stal 18. květen 1781, místo hlavní náměstí v Cuzcu. Nejprve však musel třiačtyřicetiletý Inka přihlížet oběšení syna Hypólita, manželky Micaely Bastidas, strýce Francisca a několika dalších svých příbuzných a přátel. Pak mu kat rozevřel ústa a vytrhl jazyk. Ale ani tím jeho utrpení nekončilo. Katovi pomocníci přivázali Túpacovy končetiny ke čtyřem koním, aby roztrhli jeho tělo. To ale šílenému tlaku odolalo, a tak kat musel použít sekeru. Túpacovo tělo bylo spáleno a uťatou hlavu nechal guvernér Arreche vystavit na náměstí v Tintě, aby zastrašil indiány a dal jim na vědomí, že jejich milovaný vůdce je opravdu mrtev.
Po Inkově smrti…
Z celé rodiny unikl smrti jen Túpacův nezletilý syn Francisco, jenž musel přihlížet popravě své rodiny a poté jej odvezli do španělských kolonií v západní Africe. Zde však stopy po něm končí…
Po vyhlášení peruánské nezávislosti v roce 1821 byli Túpac Amaru a jeho manželka vyhlášeni národními hrdiny. Jeden okres v provincii Canas nese jeho jméno.
Zdroj: Libor Budinský (Popravy slavných, 2002)
