Útěk nebo smrt
Útěk se zdál téměř nemožný. Devigny byl zavřen ve vrchním patře věznice a jeho cestu pryč blokovaly pevné dubové dveře. Pokud by se mu podařilo přes ně dostat, mohl by se proplazit vikýřem na střechu, proplížit se přes místo pro nástupy, vylézt na střechu dalšího bloku a potom seskočit z vnější zdi vězení dolů, do míst, kde začíná kýžená svoboda. V jakékoli fázi útěku by však mohl být zastřelen. Ale čekala ho poprava, proto neměl již co ztratit.
Nástroje „handmade“
Krátce po převozu na Montluc Devignymu jeho spoluvězeň dodal zdání naděje, neboť mu věnoval zavírací špendlík, kterým bylo možné otevřít pouta. Byla tak jednoduchá, že postačilo stlačit pružinu uvnitř zámku. Jak to má udělat, mu poradil další vězeň ve vedlejší cele, který mu předával vzkazy ťukáním. Jejich tajný „jazyk“ fungoval prostě – určitý počet ťuknutí představoval jednotlivá písmena abecedy; jedno ťuknutí následované pauzou znamenalo A, dvě ťuknutí a pauza písmeno B, a tak dále. Zabralo to hodně času, ale vězni ho mají více než kdokoli jiný.
Dveře Devignyho cely nebyly také tak dokonalé, jak se zdály. Trámky, které vytvářely jejich konstrukci, nebyly z dubu, ale ze dřeva měkčího. Ostrý nástroj je tedy mohl vypáčit. Devigny neměl žádný takový předmět, ale dostal železnou lžíci. Sundal si pouta, jakmile vycítil, že už nebude vyrušován, a lžíci na dveřích do své cely nabrousil.
Pustil se také do výroby provazu. Žiletkou, kterou mu do cely propašoval jiný vězeň, rozřezal lůžkoviny na úzké proužky. Tyto proužky pak spletl dohromady a jednotlivé prameny zesílil dráty vytaženými ze své matrace. Na konec provazu ještě připevnil železné háky. Měly sloužit jako záchytná kotva připevňující se za jakýkoli předmět, na který je hozena.
Spoluvězeň i parťák
Devigny měl útěk naplánovaný a byl připraven k jeho realizaci. Co čert ale nechtěl, těsně před spuštěním akce „hurá svoboda“ umístilo gestapo do jeho cely dalšího vězně, mladíka Gimeneze. To pro Devignyho znamenalo jeden velký problém. Pokud by utekl a Gimenez nespustil poplach, okamžitě jej zastřelí. Devigny by tedy měl vzít svého spoluvězně s sebou…
Akce spuštěna
Chvilku před půlnocí jedné bezměsíčné srpnové noci Devigny odstranil část dubových dveří svojí naostřenou lžící. Pak oba vězni dveře společně vymáčkli a zamířili ke světlíku. Devigny se postavil na ramena svého parťáka. Po několika pokusech se mu konečně podařilo protáhnout. Čtyři měsíce pobytu ve vězení ho oslabily natolik, že už teď se cítil vyčerpaný.
Gimenez Devignyho následoval. Oba se postavili na střechu a popadali dech pod jasnou noční oblohou. Nyní se nacházeli venku a jakýkoli zvuk vzniklý jejich neopatrností mohl zburcovat hlídky. Naštěstí ale kolem vězení vedly koleje, takže se pohybovali pouze za rachocení vlaku.
Cigarety a bajonety hlídek
Vlaky jezdily každých deset minut, a tak se uprchlíci pomalu plížili dál. Podívali se dolů na vězeňský dvůr. Ve tmě rozeznávali tvary těl hlídek, zapálené konce cigaret i odlesky světel na bajonetech nebo přezkách. Naneštěstí jim stála jedna hlídka přímo v cestě.
Vězeňské hodiny právě odbíjely půlnoc a signalizovaly tak výměnu stráží. Devigny pozoroval novou hlídku celou hodinu a zkoumal její zvyky. Při přejezdu dalšího vlaku shodili provaz ze střechy dolů. V jednu hodinu Devigny slézal dolů a nevěděl, zda je provaz dostatečně dlouhý, aby se dostal až na zem. Ručkoval tak rychle, že si odřel ruce, potom přeběhl přes místo nástupů a schoval se za zdí. Hlídka stála před ním.
Krutý výběr
Devigny se musel rozhodnout. Jediná cesta, jak projít kolem této hlídky, byla zabít ji. Když se muž otočil, Devigny vyskočil ze stínu, chytil strážného za hrdlo a začal ho škrtit.
Jakmile ho usmrtil, zapískal na Gimeneze, aby se k němu připojil. Nyní museli překonat zeď a další střechu. Devigny byl už příliš slabý na to, aby na zeď vylezl, a tak se na ni Gimenez vyškrábal a hodil kolegovi provaz. Uprchlíci vyrazili na svažující se střechu, která je přivedla až k hranicím vězení. Odtud měli vynikající výhled na ostnatý drát vedoucí kolem tábora. Od vytoužené svobody je dělilo jen pět metrů.
Hlasy ve tmě
Pozorně sledovali dění pod sebou a zjistili, že jeden hlídač projížděl na kole každé tři minuty. Vtom k nim dolehly hlasy. Ve tmě musely být skryty další dvě hlídky. To uprchlíky vyděsilo, že útěk bude neproveditelný. Oba muži už začali být zoufalí, když si náhle uvědomili, že hlasy, které slyšeli, patřily cyklistům projíždějícím kolem vězení.
Museli si opatrně zvolit správný okamžik, ale současně pociťovali nutnost spěchat. Otevřené dveře cely a mrtvá hlídka čekaly na objevení. Hodiny odbily tři. Devigny počkal, až odjede hlídka na kole, a hodil provaz přes vnější zeď. Háky se zachytily. Oba muži lano natáhli a přivázali ke střeše.
Na dosah svobody
Hlídka znovu projela přímo pod provazem. Čas ubíhal. Oba uprchlíci měli strach, že by lano mohlo prasknout, když po něm budou přelézat, a že se zraní nebo uvíznou na střeše. Tak blízko úspěchu a stále nevěřili, že jim jejich štěstí vydrží.
Obloha se již poněkud rozjasnila. Hlídka na kole se dokonce pod nimi zastavila na krátký odpočinek, ale nepodívala se nahoru. Nakonec se po složitém dohadování rozhodlo, kdo z nich poleze jako první. Nejprve šel Devigny a Gimenez ho následoval.
Na svobodě
Jakmile se uprchlíci ocitli na venkovní zdi, plížili se kolem ní až k místu, kde byla dostatečně nízká pro seskok. Velkou výhodu představovalo, že měli civilní oblečení. Proto jakmile procházeli ulicí, vmísili se do davu lidí spěchajících na časnou ranní směnu v místní továrně. Touto dobou už dozorci v Montlucu objevili poškozené dveře do jejich cely i tělo mrtvé hlídky. Devigny a Gimenez zmizeli na venkově…
Zdroj: Paul Dowswell (Slavné útěky z vězení, 1995)
