V tomto případě není nutné příliš namáhat paměť. Věkem těžce zkoušený a směšný hrabě Kocharowski, který hodlá adoptovat svého domnělého syna. Pan rada s naraženým palcem, který se obává chirurgického zákroku Vlasty Buriana. Seladon, pohazující kapesníčky v Orient baru, kde Oldřich Nový něco šeptá do ouška Adině Mandlové. Jistě, je to jednoduché. Geniální přihrávač Vlasty Buriana, představitel gremiálních radů, zdegenerovaných šlechticů a ředitelů všeho možného, herec Čeněk Šlégl.
Narodil se v roce 1899 jako Vincenc Schlögel, německé rodině, v tehdy ještě samostatném městě Žižkov. On sám se však hlásil k české národnosti. Vystudoval české gymnázium a v letech 1917 až 1924 hrál v mnoha venkovských divadelních společnostech. Klatovy, Příbram, Tábor. Jistě, doba již byla docela jiná, žádné obrozenecké hladovění na divadelních prknech se nekonalo. Šlégl hrál, režíroval, psal scénáře a překládal. Zřejmě z němčiny, kterou dokonale ovládal. V roce 1924 angažmá v karlínské Uranii a potom Pištěkovo lidové divadlo, na Královských Vinohradech. Od roku 1925 až do samého konce války působil v Divadle Vlasty Buriana.
Tragédie herce Čeňka Šlégla je téměř učebnicovým příkladem člověka, kterého semlely dějiny. Tahle věta se mi ale nelíbí. Svádět všechno na dějiny je příliš alibistické. Byla to lidská malost, závist, a špatné svědomí, proti kterému se nedá bránit. Šlégl se ocitl v pasti, ze které nebylo úniku. Jeho zeť Arnošt Weiss byl Žid a on nechtěl, aby jeho rodina byla zničena. Věděli to i nacisté. Mohl jim posloužit daleko lépe tím, co uměl. Dali Šléglovi jasně najevo, že budou nad jeho rodinou mhouřit oči jen tak dlouho, dokud bude poslušný. Šlégl se dal do spolku s ďáblem, nebylo jiného východiska. Obyčejný strach o život svůj a své rodiny. Což však lidé pevného charakteru, kteří se vždy správně rozhodnou, nikdy nepochopí. Ta věta patří do uvozovek, pochopitelně.
Následoval vstup do polofašistické organizace Vlajka. Byla založena v roce 1928, jako československé nacionalistické hnutí a nyní se nacistům hodila. Skeče, které parodovaly exilovou vládu v Londýně. Stejně jako Vlasta Burian, se podvolil a spolupracoval. Za svoji snahu obdržel Svatováclavskou orlici, čímž mu byl definitivně vypálen cejch kolaboranta. Jen tak mimochodem, stejné vyznamenání dostal i velmi známý filmový režisér Otakar Vávra, který byl loajální ke každému režimu, a proto poválečným sankcím unikl. To, že díky svým přímluvám u protektorátních úřadů zachránil řadu životů před totálním nasazením nebo koncentračním táborem, po válce nikoho nezajímalo.
Každá válka, každá revoluce rozvíří stojaté vody a na hladinu vyplave i páchnoucí bahno ležící na dně. Na Šlégla útočila hlavně spodina, která nebyla ničím před válkou, a nebyla ničím ani po válce. Byli to lidé, kteří dokázali udat souseda kvůli zaběhnuté slepici, lidé, kteří šmelili s moukou a cigaretami. Lidé, kterým náramně přišla vhod likvidace židovské obchodní konkurence na téže ulici.
Údajná kolaborace herců s nacisty pro ně byla vítanou záminkou se pomstít za vlastní bezvýznamnost. Měli před očima vily, automobily, bankovní konta, krásné ženy. Vše, co neměli oni. Najednou se jim naskytla šance. Titíž lidé budou po pěti letech podepisovat petice, žádající popravu Milady Horákové.
Čeněk Šlégl byl odsouzen na šest měsíců těžkého žaláře. Mohl mluvit o štěstí, čelní představitelé Vlajky byli popraveni. Následoval doživotní zákaz umělecké činnosti. Manželka zemřela a dcera emigrovala. Čeněk Šlégl žil s minimální penzí ve své vlastní vile, jako trpěný podnájemník. Přivydělával si přes své onemocnění páteře tím, že roznášel v putýnkách uhlí po sklepích a v okolních hospodách prodával obrázky, které namaloval. Jeho nešťastný život se uzavřel v roce 1970. Na divadelní prkna a filmové plátno se již nikdy nevrátil.
