Tak nějak to tehdy mohlo být. Zasněžená vesnice v tichu nekonečných plání a pusté, březové háje. Hejna vran a kavek a rysí stopy ve sněhu. Modrý dým z komínů dřevěných chalup. Ornamenty a dřevořezbami zdobené okenice. Kostelík s cibulovitou bání, a do městečka několik dní cesty. Panství kněžny Dolgorukovové. Zde se čas zastavil. Petrohrad s rušnými bulváry je jenom snem. Neznámo začíná za poslední chalupou. I kněžna o něm nepochybuje a její vnučka rovněž. Velmi ráda ji přijala do vlastní péče, když její matka zemřela. Ne, nebylo to z milosrdenství. Otec desetileté Jeleny je carským generálem a šlechticem von Hahn-Rottenstern. Voják z povolání však nemá snadný život a dítě by v jeho kariéře bylo překážkou. Babička byla velmi vzdělaná a moudrá žena. Však také pocházela z mocného a slavného rodu. Zakladatel rodu byl velkokníže kyjevský a praprababička Marie manželkou cara Ivana IV. Hrozného.
Východní mystika a pověry. Sem vědeckotechnická revoluce devatenáctého století ještě nedosáhla. Svět pohádkových bytostí, víl, lesních skřítků, ale i démonů a duchů zemřelých, o jejichž existenci a možnosti se s nimi setkat, tehdy nikdo nepochyboval. Ani služebnictvo, které se záhy přesvědčilo o parapsychologických, tehdy nadpřirozených schopnostech mladičké šlechtičny. Nevysmívalo se, nikoliv však ze strachu o dobré bydlo, ale z upřímné víry, že Helena Petrovna je skutečně nadána jasnovidectvím. Setkat se tehdy s místním vesnickým šamanem nebylo nic divného a ona takové možnosti hojně využívala. Knihovna její babičky zase nabízela vědomosti, z mystiky či alchymie. Tak to tehdy určitě bylo.
Osmého května uplyne 130 let od smrti Jeleny (Heleny) Petrovny Blavatské. Příjmení získala jako sedmnáctiletá, v manželství s partnerem, který byl o 22 let starší, a které trvalo pouze půl roku. Příjmení, které nezapadne a bude působit kontroverze do dnešních dnů. Proč? Jsou knihy, které už dávno nikoho neurážejí, ani neprovokují. Usedá na nich prach, a pokud se po nich vztáhne lidská ruka, je to pro ně vzácná chvíle. Antičtí filozofové a jejich moudro, které kdysi trápilo prvorepublikové studenty v hodinách latiny, už téměř nikoho nezajímají. Víme, že byli a to musí stačit. Láska k moudrosti. Ironie dějin. Kolik zla napáchaly knihy, které se snažily popsat svět a člověka v něm. I Blavatská psala knihy. Knihy, které netrvaly dogmaticky na jediné, zjevené pravdě, a proto se nelíbily mocným a jejím poskokům z řad vědy, církve a umění.
Když dva dělají totéž, není to totéž. Médium, kterému duch zemřelého dědečka říká, kam schoval zlaté hodinky, či karetní stolek, tajemně plující ve vzduchu, podpíraný šikovně, a hlavně naprosto nenápadně, nohou jednoho z přítomných. Karty, kávová sedlina, křišťálová koule. Punc šarlatánství a dobrý terč pro skeptiky, kteří podobné procedury pohodlně rozcupují na kusy a zesměšní. Snadný terč a naprosto logické jednání lidí, kteří se bojí, že by na podobných fenoménech mohlo něco být. Telepatie, telekineze, levitace, kontakty s paralelními světy, reinkarnace. Nesmysl a blud. Jiný argument nebyl. Pokud někdo něco takového předvádí, jsou to jen triky. Nevěřte tomu, věřte nám!
Madam Blavatská založila v roce 1875, v New Yorku, Teosofickou společnost. Otrocky přeloženo, společnost boží moudrosti. Buddhismus a hinduismus, to bylo tajemné a záhadné učení. Novinka. Alespoň pro střízlivé a pragmatické Američany. Programem společnosti bylo studium starověkých náboženství a filozofií a především rozvíjení psychických sil člověka. Svými knihami Odhalená Isis (1877) či Tajná nauka (1888) oslovila mnoho vzdělaných lidí i u nás. Ne všechny, pochopitelně. Masaryk ji vůbec nemusel, ale protože to byl tolerantní pán, nedopouštěl se hrubostí. Jiní si už servítek nebrali a útočili ad hominem, nikoliv na témata jejích prací. Ta tlustá ženská s rozcuchanými vlasy a hysterickým výrazem ve tváři, nám přeci nic vykládat nebude.
Jelena Blavatská zaujala literáty, jako byl Franz Kafka čí básníci Otokar Březina či Julius Zeyer. I Jaroslava Haška, kterému pochopitelně nebylo nic svaté. Jeho humor však není zlý, nemá v úmyslu ublížit. Znalci Švejka si jistě vzpomenou na kuchaře, okultistu Jurajdu, který z mystického hlediska rozebírá Balounovu žravost ve chvíli, kdy zkonzumuje játrovou paštiku pro nadporučíka Lukáše. Dokonce píše dopis manželce, která založila teosofický časopis. Nejedná se o zesměšňování a já jsem si jist, že i Blavatská by se této ukázce upřímně zasmála. Není v možnostech tohoto kratičkého článku popsat vše. Téma by vydalo na celou knihu. Jelena Petrovna Blavatská rozhodně nebyla šarlatánka a moudrý člověk si na ni udělá názor až poté, kdy se seznámí s jejím dílem. Je stále aktuální, a v době, která nevěří ničemu a všemu současně, tím více.
