Legendární fotbalový záložník Pavel Horváth v exkluzivním rozhovoru pro fotbalovou aplikaci 93mins hodnotil výkon české reprezentace na Euru a zamyslel se i nad svou budoucností.
Po konci v Domažlicích jste měl nabídky z Českých Budějovic a Brna. Jak to dopadlo?
Ano, měl jsem kontakt s oběma kluby. Bohužel jsme se nedomluvili na podmínkách, které by vyhovovaly oběma stranám. Měl jsem určité představy o své roli a způsobu práce, ale v tomto případě jsme se s kluby neshodli, a proto jsem se rozhodl nabídky nepřijmout.
Jasno, že budete trenér, jste měl už po konci hráčské kariéry?
V podstatě ano. Po dvaceti dvou letech profesionální kariéry jsem si uvědomil, že fotbal je to jediné, čemu opravdu rozumím a v čem jsem dobrý. Mám v sobě stále silnou touhu stát se trenérem na vyšší úrovni. Během kariéry jsem získal spoustu zkušeností, které teď chci uplatnit, a protože jsem v jiných oborech neměl praktické zkušenosti, volba byla jasná – trénování.
Co jste se naučil od Krejčího, Pivarníka a Bečky v Plzni?
Od každého trenéra jsem si vzal něco cenného. Když jsem působil jako asistent, zaměřoval jsem se především na to, jak trenéři komunikují s hráči a jak s nimi hledají společnou řeč. Naučil jsem se, že trenér musí rozumět potřebám a náladám svých hráčů a umět s nimi jednat tak, aby se cítili motivovaní a vtaženi do hry. Bylo pro mě důležité pochopit, co hráče baví a co je pro ně nejefektivnější.
Jak vzpomínáte na první angažmá v Příbrami?
Rád na to vzpomínám, protože to byla moje první příležitost jako hlavního trenéra v první lize. I když to byla Příbram, kde finanční situace nebyla ideální, věděl jsem, do čeho jdu, díky Honzovi Rezkovi, bývalému spoluhráči a kamarádovi, který mě na všechno připravil. Byl to pro mě zajímavý a cenný zážitek, který mě naučil, jaké to je vést tým i za náročných podmínek. V Plzni bylo vše na profesionální úrovni, ale v Příbrami jsem se musel naučit pracovat s omezenými zdroji a vyzkoušet si trénování z úplně jiné perspektivy.
Jak bylo náročné studium trenérské licence?
Studium nebylo vůbec jednoduché. Tím, že jsem dlouho hrál, jsem si to hodně odkládal a najednou jsem zjistil, že to není škola na půl roku. Musel jsem nejdřív dokončit áčkovou licenci, což trvalo dva roky, a poté další dva roky na profi licenci. Celkem to tedy bylo čtyři a půl roku intenzivního studia, což byla skoro jako vysoká škola. Během toho studia jsem se dozvěděl spoustu nových věcí, které jsem jako hráč neměl možnost poznat, a to mě velmi obohatilo.
Jak jste spokojen s působením v Domažlicích?
Jsem spokojený s tím, co jsme v Domažlicích dosáhli. Ačkoliv jsme nakonec skončili druzí za B-týmem Slavie, byl rozdíl jen v pár zápasech, které jsme nezvládli. V klíčovém zápase proti Slavii jsme sice dali tři góly, ale po přezkoumání videa byly dva z nich neuznány. Kdybychom uhráli remízu, mohli jsme dostat Slavii pod větší tlak. Přesto jsem spokojen s tím, jak se kluci během sezóny zlepšili a co se naučili. Bylo to pro ně i pro mě cenné období.
Jaké je to spolupracovat s Limberským?
David Limberský už v Domažlicích nehrál, působil tam jako sportovní ředitel nebo něco podobného. Jeho práci nemohu přímo hodnotit, protože to není v mé kompetenci. Myslím, že to lépe posoudí pan Ticháček, ale David byl vždy profesionál a dobrý spoluhráč, takže předpokládám, že stejně odpovědně přistupoval i k této roli.
Zvažujete ještě roli asistenta?
Jsem otevřený možnosti stát se znovu asistentem, ale pouze pokud by to pro mě dávalo smysl. Pokud bych měl možnost učit se od zkušených trenérů jako Michal Bílek, Vítězslav Lavička nebo Ivan Hašek, tedy trenérů staré školy, kteří mají hodně co nabídnout, pak bych o tom přemýšlel. Jinak bych se ale chtěl nadále soustředit na to, být hlavním trenérem a vést tým podle svých představ.
Co říkáte na české vystoupení na EURU?
Výkony byly podle mého názoru lepší než výsledky. Chybělo nám štěstí, třeba dvě minuty proti Portugalsku, kdybychom uhráli bod, měl by pro nás cenu zlata. Neporazit Gruzii nebyla smůla, to se prostě stává. Proti Turecku jsme hráli sedmdesát minut v deseti, což samozřejmě není ideální. Celkově nemůžeme říct, že jsme měli dobře nalajnovaný turnaj, ale musíme přiznat, že naši hráči nepatří mezi evropskou špičku. Musíme spoléhat na týmový výkon, a ten nám tentokrát bohužel nevyšel.
A co Lamina Yamal?
To bychom mohli rozvést do celého článku. Je to neuvěřitelný talent, úkaz, jakých je málo. Sleduji ho s velkou radostí a myslím, že má před sebou zářivou budoucnost.
