Že má sklony k sadismu věděl od puberty, nikdy se s tím ale neléčil. Věřil, že si s tím poradí sám. Když se však jedné letní noci roku 1979 ocitl v autobuse s šestnáctiletou křehkou dívkou, monstrum, které v sobě dlouhá léta potlačoval, se prodralo na povrch, začal ji pronásledovat a pod stromem v pražských Letňanech ji ubodal.
Vladimír Tekverk byl přitom táta od rodiny a spořádaný socialistický občan, jak by se o něm tenkrát mohlo říct. Během pár minut ale tohle všechno bylo pryč a jeho čekalo vězení za brutální vraždu. A kdyby neposlechl dobré rady tehdejšího legendárního šéfa pražské mordparty Jiřího Markoviče, tak možná i poprava.
Nechal si poradit
S pátráním po pachateli vraždy neměli kriminalisté žádnou práci. Když totiž Tekverk po činu přišel celý od krve domů, aby se umyl, probudil tím svou manželku. Když se jí ke všemu přiznal, vydali se zpět na místo činu, kde se rovnou přihlásil vyšetřovatelům. Zpočátku vzorně spolupracoval, vše jim do podrobna vylíčil a svou vinu nepopíral. Později mu ale advokát poradil, aby zavražděnou dívku označil za svou milenku, která ho vydírala, aby se rozvedl se svou ženou. A proto že se jí údajně rozhodl zbavit. Markovič ho ale varoval. „Vysvětlil jsem mu, že si tím říká o špagát. Pokud byl totiž sadista, tak mu znalci mohli, a také přiřkli, polehčující okolnosti. O něm konkrétně řekli, že po té první ráně už se nemohl vůbec kontrolovat. Díky tomu taky dostal jen těch 25 let,“ popsal v pořadu České televize Hyde Park Civilizace Markovič. Tekverk byl také vykastrován.
Kriminalista za ním později jezdil do vězení ve Valdicích, jedné z nejostřejších trestnic u nás určené jen pro ty nejtěžší případy. Během jejich společných rozhovorů se od něj prý naučil o sadismu mnohem víc než z učebnic kriminalistiky na vysoké škole. Tekverk mu detailně popisoval jemné nuance v chování, které mohou obeznámenému člověku prozradit, že má co do činění s osobou trpící sadistickou úchylkou. Tyto informace pak Markovič využil v další praxi, například při vyšetřování pětinásobného vraha a nekrofilního kanibala Ladislava Hojera. Ten díky Markovičově kriminalistickému důvtipu skončil v roce 1986 na popravišti v pankrácké věznici.
Rád si četl o vraždách
Markovič byl také prvním, koho navštívil po propuštění z vězení. Mimochodem, za dobré chování mu zkrátili trest o sedm let. A dovezl mu i obraz, který tam namaloval. Později, když začal Markovič psát se spisovatelem Petrem Šámalem knihu Kriminalista, věnovanou jeho slavné kariéře, ozval se Tekverkovi znovu a je s ním v kontaktu dodnes. Tekverk mu svěřil, že u něj vlivem stáří už sadistické sklony v podstatě vymizely a že nepřestává litovat zmařeného života mladé dívky, kterou v roce 1979 ubodal.
Co se týče jeho deviace, poprvé se u něj sadismus projevil ve čtrnácti letech na školním výletě k Máchovu jezeru. Tenkrát se mu to ale ještě podařilo potlačit. V sociálních kontaktech byl prý velice odtažitý a neměl téměř žádné přátele. Zároveň byl úplně posedlý ostrými noži, tupými úplně pohrdal. Co je zajímavé, že si o vraždách a brutálních zločinech velice rád četl. Podobně jako příznivci této rubriky.
Úryvek z knihy Lovci přízraků J. Markoviče a V. Šulce
Poslední dva měsíce života na svobodě u sebe nosil Tekverk kuchyňský nůž. „Zálibu v nožích s nahým ostřím jsem měl od mládí. Jistě – v tom, že jsem měl nůž pořád v tašce, existoval myšlenkový rozpor. Oficiálně jsem si namlouval, že ho nosím, abych si mohl nakrájet svačinu. Ale ve skrytu duše jsem věděl, že je to jinak. Že počítám s tím, že se mi nůž hodí k rozpárání ženy… Ale taky jsem si pořád říkal, že tohle se nikdy nestane, že se ovládnu. Že je to jenom jako.“
…
Večerní cesta domů nebyla jednoduchá. Pěšky na Václavské náměstí, pak metrem do stanice Staroměstská, odtud autobusem č. 156 na Prosek, kde vystoupil čtvrt hodiny před půlnocí. Čekal na linku 166… Bus přijel brzy. Tekverk se usadil na poslední dvojsedadlo vpravo, v poloprázdném interiéru si všiml světle oděné dívky nalevo za řidičem. Seděla k němu zády, v tu chvíli ji vnímal jen okrajově.
Zastávka v ulici Ke stadionu byla pro Tekverka výstupní. Stejně tak pro dívku. Stáli kousek od sebe u dveří autobusu. Teď si jí všiml víc.
Odhadl její věk asi na dvacet let. Hrozně se mu zalíbila, její bílý a mladičký zjev v teplé noci
se zdál být okouzlující, skoro přízračný.
Najednou pocítil, že tentokrát se už TOMU neubrání.
Že ji bude muset ROZPÁRAT.
Ještě na schodech autobusu vyndal z tašky NŮŽ.
