Zrakový hendikep některé ryby, žijící v temných jeskyních, vyrovnávají velice dobře rozvinutým systémem postranní čáry, který tvoří řada tlakových receptorů podél boků těla ryby, jež registrují veškeré vibrace a také i proudění vody.
Slepí ráčci se zase v naprosté tmě orientují pomocí dlouhých, citlivých tykadel. Většinou jsou čistě bílí a daleko křehčí než jejich příbuzní z osvětlených povrchových vod. Ve stálé tmě totiž nejsou potřeba žádné pigmenty kvůli ochraně před sluncem a predátory.
V jeskyních trvale žijí také některé druhy mloků, Prvním známým příkladem je macarát jeskynní, nalezený v roce 1680 v jihovýchodní Evropě. Jedná se o slepého endemického obojživelníka, tedy takového, který se vyskytuje pouze na nějakém konkrétním vymezeném území a nikde jinde již přirozeně nežije. Turisté si ho mohou prohlédnout pouze v krasových jeskyních ve Slovinsku a v Bosně a Hercegovině. Má světle růžovou barvu a výraznější, červené vnější žábry. Kdysi bývalo toto zvláštní stvoření považováno za draka.
Také jeskynní hadi se přizpůsobili tmě. V jeskyních číhají v úzkých místech chodeb, kde se například netopýři nebo i některé druhy ptáků tísní v malém prostoru, když jako přechodní návštěvníci vlétávají a vylétávají ven z jeskyně. Hadi ve tmě čekají na závany vzduchu vyvolané letem ptáků nebo netopýrů, a to zejména ráno a večer. Ti musí ve stísněných prostorách jeskyně letět blízko stěn. Když je kořist dostatečně blízko, had zaznamená zčeření vzduchu způsobené křídly ptáka nebo netopýra a kořist pak chytá přímo ve vzduchu.
S hledáním potravy to však trvalí jeskynní obyvatelé nemají vůbec jednoduché. Z tohoto důvodu u nich došlo k vývoji nejrůznějších adaptací. Mají mnohem menší spotřebu energie než jejich příbuzní žijící na povrchu a díky tomu k životu potřebují i méně potravy. Spoléhají se na to, že jí svými náhradními smyslovými orgány nakonec vždy získají dostatečné množství.
