Tyto „ohnivé“ pověry pravděpodobně vznikaly tím způsobem, když lidé viděli vylézat mloky z hromad klestí páleného v lese a jejich snahu najít si klidné, stinné místo. Tyto skutečnosti si lidé mohli vyložit jako mločí touhu projít plameny, což zřejmě umocňovaly rovněž i mločí ohnivé skvrny po celém těle.
Někdy zase bývala přeceňována jeho jedovatost, neboť se tvrdilo, že pokud mlok spadne do studny a někdo se z ní napije, pak zcela jistě zemře. Přitom mločí jed, směs toxinů, jejíž jednou z hlavních složek je samandarin, není pro člověka nikterak nebezpečný, pokud se nám ovšem nedostane do očí, kde může způsobit silné pálení. Pro menší živočichy, kteří by mloka chtěli napadnout, však již samandarin smrtelným může být, neboť jim způsobuje svalové křeče a rovněž také zvyšuje činnost krevního oběhu, čímž menším tvorům znesnadňuje dýchání. Potenciálního predátora však většinou odradí již výše zmiňované výrazně skvrnité, ohnivé zbarvení.
Mlok skvrnitý dostal i další pojmenování, a to ohnižil nebo salamandr. Tento velmi plachý tvor někdy bývá i delší než třicet centimetrů, přičemž samičky dorůstají do větších rozměrů než samečci. Jiný viditelný rozdíl mezi oběma pohlavími není.
Mloci bývají aktivní převážně v noci, během dne pak hlavně po dešti, kdy jej můžeme občas i spatřit, jak se vydává za potravou, tedy za žížalami, stonožkami, slimáky, pavouky, jiným drobným hmyzem a dalšími bezobratlými.
Mlok skvrnitý je zařazen mezi zranitelné, silně ohrožené druhy, je tedy přísně chráněn zákonem. Ve volné přírodě se může dožívat až věku dvaceti let.
