Vyšetřování jeho smrti bylo několikrát obnoveno a zase uzavřeno. Právě počátkem března tohoto roku Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu šetření znovu uzavřel, aniž došel k jednoznačnému závěru. Dosud tedy zůstávají otevřeny všechny tři teorie. Podle jedné šlo o vraždu (Masaryk měl být z okna vyhozen), podle druhé o sebevraždu (z okna sám vyskočil) a podle třetí verze se pokoušel po římse utéci ze svého bytu (kde se v tu chvíli prokazatelně pohybovali vetřelci) a spadl.
Syn velkého otce
Jan Masaryk se narodil budoucímu prezidentovi Československa Tomáši Garrique Masarykovi a jeho choti Charlottě 14. září 1886. Za první světové války nastoupil vojenskou službu v rakousko-uherské armádě, byl povýšen na důstojníka a vyznamenán medailí za statečnost. V nové republice působil jako diplomat, také jako osobní tajemník Edvarda Beneše, tehdy ministra zahraničních věcí ČSR. V roce 1925 se stal vyslancem v Londýně, kde po obsazení Československa zůstal a později se stal ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády. Veřejně vystupoval a přednášel o nutnosti systému kolektivní bezpečnosti, nebezpečí nacismu a mezinárodního postavení Československa za války a po ní. Spolupracoval i s českým vysíláním BBC Volá Londýn.
V roce 1945 v San Francisku za ČSR podepsal Chartu Organizace spojených národů, podílel se aktivně i na formulaci Mezinárodního paktu o lidských právech.
V roce 1946 vedl jako ministr československou delegaci na Pařížské mírové konferenci konané od července do října. V srpnu 1946 se stal prvním předsedou tehdy založené Světové federace sdružení pro Spojené národy. Zůstal ministrem zahraničí i v poválečné vládě. V roce 1947 se zúčastnil jednání vlády se Stalinem v Moskvě, kde se sice jako jediný Stalinovi postavil, domů se ale vrátil sklíčený. „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek,“ prohlásil dokonce.
Smutný konec
V únoru 1948 Masaryk odmítl rezignovat, jak to udělali ostatní nekomunističtí členové Gottwaldovy vlády. Navenek vystupoval konstruktivně, pronesl i několik provládních prohlášení. V soukromí se ale netajil svou rezignací úmysly odejít dalšího exilu. Roli hrála také jeho soukromá přísaha věrnosti prezidentu Edvardu Benešovi, kterou dal svému otci v roce 1937.
Nad ránem 10. března 1948 byl ministr zahraničních věcí Jan Masaryk nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci, směrem do nádvoří. Ve směru do Loretánského náměstí, kde je dodnes v původním Masarykově bytě souběžná druhá koupelna, je pod okny balkon, v nádvoří však žádný balkon není, jenom římsa. V koupelně byl nepořádek, nad radiátorem otevřené malé okno a rozházené polštáře z ložnice, z nichž jeden byl přímo ve vypuštěné vaně. V ložnici zůstalo otevřené velké okno tak, jak je kolem deváté večer otevřel komorník.
Masarykova smrt zaskočila poúnorovou moc, která potřebovala národu rychle vysvětlit, co se stalo, ať se stalo cokoli. Tomu odpovídala i „přesvědčivá“ slova ministra Noska o Masarykově „dobrovolném ukončení života“, pronesená v parlamentě 10. března 1948 krátce po 14. hodině – ještě předtím, než mohl znát výsledky pitvy, která začala o hodinu později. To samo o sobě zavdalo příčinu k pochybnostem.
Pohřeb Jana Masaryka 13. března byl tichou celonárodní manifestací. V dlouhém průvodu se vystřídalo přes čtvrt milionu truchlících občanů. Kytička sněženek za pravým uchem ministra uloženého v rakvi se stala podnětem ke spekulacím o tom, že měla zakrýt střelnou ránu.
Dozvíme se někdy s jistotou, co se opravdu stalo uprostřed noci v bytě Jana Masaryka?
