Kdo by nechtěl být předpisově štíhlý? A kdo je vždycky spokojený, když stojí na váze? Žijeme v době, kdy slovo obezita na nás útočí ze všech stran. Doba je ale také plná potravinových lákadel, náhražek skutečných potravin s hodnotnými živinami. Existují kalorie kvalitní i ty „prázdné“. Stejně tak i diety zdravé i ty „pseudo“. Kdo se v tom má ale vyznat? A tak vzniká nový obor, nutriční koučink, který nám má dodat náboj, systém, motivaci, informaci, orientaci i ten správný směr.
Časopisy, noviny a weby jsou doslova hladové po informacích, radách, receptech, potravinových pyramidách, abecedách, vzorových jídelníčcích, ale také po příbězích s happyendem. Myslíme si, že naše strava a jídlo je něco automatického a jednoduchého. I tady však platí, že dobře fungující stravování si musíme vystavět jako pevný i vzdušný a prosluněný dům, který nás chrání v létě před horkem a v zimě před chladem. Také si myslíme, že chyba je jen v tom jídle, ne v nás, v přístupu k němu. A také je třeba mít ty „zdravé“ informace, které nás chrání před zbytečnými chybami.
V tohle smyslu byla v 90. letech světovým nutričním bestsellerem kniha „Jídlo jako lék, jídlo jako jed“. V ní jsme se dozvěděli, zda je mrkev zdravější syrová nebo vařená, které vitaminy se rozpouštějí v tucích, snižují účinnost varem, jaké potraviny byly mylně tabu v minulém století, jakým skladováním neztrácejí potraviny na své výživné síle, jaký je rozdíl mezi pouhým „ládováním se“ a „skutečnou výživou“ a jak může dobrá strava předcházet chorobám.
Máme jiný žaludek než Francouzi?
Jak to například dělají pověstně šarmantní a štíhlé Francouzky i Francouzi, tahle otázka nám nedá spát. Takoví velcí gurmáni, a štíhlí? Vede nás to k závistivým myšlenkám, to ale, jak říkají nutriční trenéři, není „to pravé ořechové“. A „třešničkou na dortu“ už je pak motivace k přejídání z nedůvěry k sobě sama. Ale kdybychom jedli tak malé porce a tak dlouho jako oni a tak lehká jídla, možná bychom je dohonili. Místo hutných krémových pyramidových kousků si dají jen lehký ovocný dezert a místo sladké bomby v podobě čokoládového bonbonu s marcipánem si raději dají kousek dobrého sýru. Ale toho ještě co nejmíň tučného. S tuky umí rafinovaně žonglovat. Ti, co žijí víc na jihu, se kochají víc krásou žlutých a červených paprik než barevných bonbonů.
Jídlo, cukr a bič
Návyk na sladké v nás pěstují dospělí už od dětství, pak se nám okolí směje, když nejsme jako manekýni štíhlí. Když budeš hodný, hodná, dostaneš pamlsek. Co bychom asi taky řekli na to, kdyby tím slíbeným pamlskem byla „obyčejná“ mrkev? Kdepak, to musí být bonbon, později čokoláda, ještě později pralinková či nugátová bonboniéra, kus kakaového dortu, zmrzlinový pohár s karamelem. Průmysl se pak snaží tyhle chutě dohnat různými rafinovanými kombinacemi. Budeš-li zlobivý, zlobivá, nedostaneš nic a ještě budeš mít hlad.
Pak se i my sami takto odměňujeme i trestáme v navyklém stereotypu. Podobně, když nezvládáme na jedničku dietu, se trestáme za jojo efekt. Ing. Petr Havlíček k tomu právě před nedávnem pro média, například i TV magazín, vysvětllil, že už o tom z psychologického úhlu pohledu víme dnes víc, jak to vlastně funguje: „Když jde člověk do diety podvědomě s tím, že se jde potrestat za svoji nedisciplinovanost, kvůli které prožívá peklo, a těší se na návrat ke svému běžnému stylu jedení, dojde k jojo efektu. Když chci něco změnit, je potřeba, aby šlo o udržitelný stav, který mi bude dělat dobře, přinese nějakou nadhodnotu, vždyť trest ji nikomu nepřináší… je to o překódování na vědomé i především na podvědomé úrovni, což je strašně těžké a pak jde samozřejmě o ovládání pudů i emocí, což jsou největší hybatelé ovládání stravování…“ Jídlo a pití je naší nejzákladnější biologickou potřebou.
Jídlo jako únikový manévr
Mnoho lidí své časopisové nebo webové rubrice o dietách i nutričnímu poradci přiznalo, že než se začalo víc přejídat, mělo předtím „jakýsi pocit“ nebo „stres“. Muži většinou uváděli, že je velmi dlouho šéf nepochválil, jako by třeba dobrý nápad byl bez výjimky samosebou. Spíš hledá skulinku, jak je zkritizovat. Nemohou ale měnit zaměstnání, jak by chtěli, není na to „vhodná doba“.
Ženy mají zas stres, že musejí zvládat plno rolí, cítí se unavené a ne tak atraktivní pro své okolí. Nemají tolik času na důkladné vaření jako za časů Dobromily Rettigové. A frustrace jsou velkými hybateli stravování. V jídlu jako náhradním řešení těchto frustračních emocí vidí ing. Petr Havlíček velký problém. K našim základním potřebám kromě pocitu bezpečí, zázemí, seberealizace a mezilidských vztahů potřeba zdravého sebepojetí i sebedůvěry prostě patří. Dnes se mění náš životní styl, máme sedavé zaměstnání, doma také sedíme u počítačů a televizorů…
Talíř, zrcadlo naší mysli i těla
My tohle všechno, říkají nutriční odborníci, potřebujeme na talíř napromítat. Naši žízeň po uznání, sebeuplatnění, sebepojetí, vztah k sobě samému i vztahy s naším okolím, pocity prázdnoty, nudy, únavy, zklamání. Lidé, kteří „ujíždějí“ na tucích, jako by potřebovali něco „vypolstrovat“. Ti, co se přejídají mléčnými výrobky, hlavně mlékem, jako by „toužili po mateřské náruči a víc bezpečí“. A ti, co se přejídají sladkým, možná zažili nějaké zklamání a touží „po větším štěstí a životní spokojenosti“.
Budou nám vládnout nutriční koučové?
To není o nějakém „vládnutí“, ale o hlubším pochopení věcí. Když ing. Petr Havlíček a MUDr. Kateřina Cajthamlová koučovali populární televizní pořad „Jste to, co jíte“, jednalo se o pořádné jedlíky. Když uviděli ledničky, podobaly se jedna druhé. Vypadaly jako zásobárny v době ledové. Přeskupili potraviny, dali jim jiný význam, zařadili na talíř ve správné proporci, vysvětlili, co je to potravinová a nutriční pyramida, ale že to celé není úplné bez dalších složek našeho životního stylu: pohybu, spánku, pitného režimu, pobytu na čerstvém vzduchu a práci s negativními emocemi.
Petr Havlíček vystudoval zemědělství, nutričnímu tématu a životnímu stylu se věnuje již dlouhá léta. Napsal o tom již mnoho knih, vytvořil odborné kurzy, v roce 2012 založil poradenské centrum a stal se nutričním garantem jídel i potravinářských výrobků. Ví, že efektivní koučink netkví jenom v „nějaké zaručené radě“, ale v pestrém know how, založeném na umění vyvážit poměry všech základních výživových složek, vzorech jídelníčků, přesné informaci, širší orientaci, ale hlavně ve vhodné motivaci k tréninku nejen co se týče jídla, ale i ke krokům k lepšímu, mnohdy zkreslenému, vztahu k sobě samému.
