Do povědomí veřejnosti se dostal díky komediím pro puberťáky, s věkem ale postupně začaly přicházet i role otců. Ve filmu Deníček moderního fotra hraje Jiří Mádl dokonce tátu na plný úvazek. Jak to doopravdy zvládá s dětmi dnes uznávaný režisér a scénárista?
Kdy ve vaší kariéře nastal zlom, že jste místo rolí puberťáků začal dostávat role tátů od rodin?
Docela brzy, už asi v osmnácti. Poprvé to bylo ve filmu Bathory, ale mnohé scény se do něj nakonec nedostaly. Když se film sestříhal, měl totiž asi šest hodin a bylo třeba z nich nechat třeba jen dvě a půl. Mezi scénami, které šly pryč, byly i ty moje s miminkem. Pak jsem měl ve filmu Taková normální rodinka těhotnou ženu, takže jsem hrál vlastně nastávajícího otce. Dlouhou dobu jsem pak žádného tátu nehrál.
Přišlo to s věkem?
Jestli se něco na kameru nedá obelstít, pak je to právě věk. V divadle se to dá, ale ve filmu možná jen na krátkou scénu se složitým líčením, ale stejně to leze z hlasu nebo z očí.
Pocítil jste s prvními otcovskými rolemi zároveň i uvědomění, že už jste opravdu dospělý?
Mám pocit, že jsem byl mentálně dospělejší dříve, možná až příliš brzo. A teď si spíš znovu užívám takové dětství (smích). Nic se tím ve mně nepohnulo.
V humorně laděném Deníčku moderního fotra hrajete tátu na rodičovské dovolené. Máte za sebou ale i drama Hra, kde se vaše postava ke svému dítěti nechová úplně vzorně… Která z těchto hereckých poloh pro vás byla těžší?
V Deníčku si z otcovství děláme legraci, je tam nadhled ze strany vypravěče a režiséra. Hra je vážný film o rozpadajícím se manželství, v němž je malé miminko. Měl jsem tam těžké scény, kde jsem ho musel v jednom záběru rozbrečet tím, že na něj zakřičím. To bylo opravdu nepříjemné, nikomu se nechce být ošklivý na miminko. Je to jako s fackou před kamerou – jednou se to dá zvládnout, ale když se má záběr opakovat, není to příjemné. Jednou jsem tedy zařval, ale jakmile slyšíte, že dítě brečí kvůli vám a vy to musíte udělat znova, tak už se vám fakt nechce. Jeli jsme ten záběr dokola asi třikrát a do dneška z toho mám těžkou hlavu. Je to snad nejtěžší scéna, kterou jsem kdy točil.
Jak vycházíte s dětmi na place?
Při natáčení Deníčku jsem si užil dětí až až, od rána do večera tam pobíhali potomci lidí ze štábu. Před kamerou se jich v roli Čeňka vystřídalo asi pět. Nešlo to udělat tak, že jedno z mimin zahraje všechno. Přeci jen jeden rok ve vývoji dítěte je velice znát. Také jsme věděli, že jedno to lépe zvládá odpoledne, některé ráno, jiné zase večer…
Museli jste si na sebe s miminky před natáčením nějak zvykat?
Chtěl jsem, aby si mě děti předem „načuchaly“, aby věděly, kdo jsem a cítily se se mnou dobře. Jenže to pomohlo jen v prvních scénách. Potom dostaly takový Pavlovův reflex – jakmile spatřily můj obličej, došlo jim, že jdou natáčet a začaly řvát. Terezka (představitelka filmové matky Tereza Ramba, pozn. red.) mi jakožto čerstvá matka radila, co a jak musím dělat, aby se uklidnily, ale do dvou dnů řvaly i s ní. Stačilo jen vejít do ateliéru a byl řev, protože věděly, že se jde točit. Ale to je pochopitelné, když děti opakovaně nutíte jít přes jejich režim.
Sám děti ještě nemáte. Změnilo natáčení filmu vaše představy o otcovství?
Já už jsem v podstatě jedno dítě vychoval. Mám o jedenáct let mladšího bratra a pomáhal jsem snad se vším včetně přebalování. Mám už díky tomu vlastně takový pocit, jako bych měl splněno, takže mě do rodičovství vyloženě nic nežene, ale zároveň se tomu ani nebráním.
Dokážete si představit, že byste zůstal s malým dítětem doma na plný úvazek?
Nedokážu si představit, že bych se o malé dítě měl starat celý den sám. Možná od trochu pozdějšího věku, ale asi ne hned ten první rok. Tak nějak intuitivně tuším, že by to měla dělat spíše matka. Je určitě dobře, že film otevírá i jiné možnosti, ale osobně si myslím, že klasické rozdělení rolí je většinou asi nejlepší.
Na filmu Deníček moderního fotra se prý ze začátku vystřídali tři režiséři.
Knižní předlohu Dominika Landsmanna tvoří jednotlivé příběhy a dlouho se nedařilo vnést do filmu jednotnou dějovou linku. Asi před šesti lety mě oslovil producent Ludvík Mareček, scházeli jsme se nad scénářem s různými režiséry, než jsem mu doporučil Jana Haluzu, se kterým jsme natáčeli krátký film První akční hrdina. Tomu se konečně povedlo napsat dobrý scénář a chopil se i režie. Je tam jak legrace se vším tím prděním do plíny, které od toho lidé čekají, ale především je to také dojemný film.
I vy jste zároveň režisér. Nemáte na place jako herec tendence mluvit ostatním režisérům do jejich práce?
Myslím, že ne. Umím tyto profese úplně oddělit. Ozvu se jen, když něco dlouho nejde, ale to dělá více herců. Prostě takzvaně „nabízejí“. Některé věci vycházejí spíš z herecké zkušenosti, třeba když je třeba poslat štáb pryč, protože se za kamerou pohybuje hodně lidí a herci se tak nemůžou soustředit na jeden bod. Mohla byste se ale zeptat Matěje Balcara, se kterým jsem právě dotočil Pánský klub. Ten se mě hodně bál. Dokonce nejdřív oslovil dva jiné herce, protože nechtěl mít na place režiséra. Nakonec by vám, myslím, potvrdil, že herco-režisér na place fakt nejsem. Teda doufám (smích).
Když režírujete, máte o filmu dopředu jasně danou představu nebo jste otevřený improvizacím?
Protože si zároveň sám píšu scénáře, mám jasnou představu o tom, jak bude film vypadat. Mám všechno na vteřiny přesně připravené, vím dopředu, jak se kdo má hnout. Jediné, co jsem nechával plynout a tolik si nepřipravoval, byl seriál Miluju tě, Pucinko, který jsem točil během lockdownu. Hrají v něm jen zubní kartáčky. Tam nebyl běžný tlak natáčení, netekly v něm žádné peníze. Kdybych měl ještě někdy možnost natáčet tímhle způsobem, bylo by to skvělé.
Napsal a režíroval jste rodinný film Pojedeme k moři a komediální drama Na střeše. Co mají náměty vašich autorských snímků společného?
Tyhle dva si podobné jsou. Ale ten třetí, který právě připravuji, už je úplně z jiného těsta. Hodně lidí říká, že Vlny působí, jakoby je psal jiný autor. Já tam ale podobnost nacházím. Vždycky je to o tom, že si nějaká skupina lidí vytvoří svůj malý svět, který má vlastní pravidla.
Hrál jste i postavy, kterým jste vůbec nerozuměl nebo se do nich vcítit nedokázal?
Mám rád, když je můj charakter úplně jiný než já. Ocitnout se v cizí kůži ale stojí hodně práce. Byl to případ filmu Modelář, kde jsem hrál postavu inspirovanou rapperem Kato, ale také filmů Děti noci, Všiváci, Čtyři slunce nebo různých pohádkových postav. Musíte změnit své osobnostní rysy nebo mluvu. Pracuju často s výškou a hloubkou hlasu a pak je těžké udržet to po celou roli stejně, nesmíte sklouznout k té svojí. Úplně nejtěžší role ze všech pro mě byla snad ta ve filmu Jak se krotí krokodýli.
Proč?
Byla to totiž strašně nudná postava. Jenže to byl teprve můj druhý film a já jsem chtěl strašně moc pracovat s Marií Poledňákovou. Ukázalo se ale, že je to velmi přísná režisérka. Nenechala mě dělat nic svého, až jsem si tehdy říkal, jestli tuhle práci vůbec chci dělat.
Kdy jste si uvědomil, že se opravdu chcete živit jako herec?
Může to znít absurdně, ale nejvíce mi v tomto směru dal film Gympl, kde jsem hrál takového hajzlíka. To bylo pro mě zlomové. Natáčet s uznávaným režisérem Tomášem Vorlem pro mě znamenalo uvědomění si rodícího se hereckého sebevědomí.
Které z vašich dosavadních natáčení pro vás bylo nejtěžší?
Asi Hra, i když jsem paradoxně své postavě dobře rozuměl. Když jsem si poprvé přečetl scénář, přesně jsem věděl, kdo to je a co chce. Podobně jsem to měl u filmu Konfident – ten se točil dlouho a vlezl mi pod kůži. Jenže na natáčení Hry jsme měli asi jen patnáct dní a já tam vlastně neslezu z plátna. Dělal jsem s asi nejvýznamnějším režisérem mojí dosavadní kariéry a chtěl jsem se předvést. Ten film mě naprosto vyčerpal fyzicky i psychicky – náročné scény, emoce, nezvykle odvážná a náročná milostná scéna a opravdu kvanta textu. Cítil jsem, že melu z posledního. Když řekli, že je dotočeno, všechno ze mě spadlo. Lehl jsem si na gauč a najednou necítil v těle vůbec žádnou energii. To jsem nikdy nezažil.
Jiří Mádl
Herec, režisér a scénárista. Narodil se 23. října 1986 v Českých Budějovicích a ještě jako student gymnázia se proslavil po boku Vojtěcha Kotka v komediích Snowboarďáci a Rafťáci. Poté vystudoval sociální a masovou komunikaci a v New Yorku absolvoval kurz scenáristiky. Zahrál si v komediích Gympl, Vejška nebo Taková normální rodinka, v dramatech Colette, Hra či v pohádce Peklo s princeznou. V roce 2008 získal na MFF Karlovy Vary ocenění za nejlepší mužský herecký výkon ve filmu Děti noci. Odnesl si také Českého lva za rok 2020 za nejlepší vedlejší mužskou roli ve filmu Modelář. Za svůj režijní debut Pojedeme k moři získal Cenu české filmové kritiky. Jeho další režijní a scenáristický počin, film Na střeše, byl nominován na Českého lva. Právě dotočil film Pánský klub a hraje hlavní roli ve filmu Deníček moderního fotra, který jde do kin 12. srpna. V současné době připravuje autorský snímek Vlny o redaktorech Československého rozhlasu v roce 1968 a píše milostný román Planeta Krypton.
Autor: Klára Čikarová
Celý rozhovor vyšel v Mladém světě č. 26/2021
