Pro naše duševní zdraví rozhodně není dobré, když se přehnaně zaobíráme promýšlením všech možných tragických scénářů, ke kterým by v našich životech někdy mohlo dojít. Jenže život je plný ironie a občas se přihodí, že se naše děsivé představy stanou skutečností – v tu chvíli platí, že štěstí přeje připraveným. A přesně takové příhody sdílejí někteří lidé na internetu!
„Jednou jsem jel po dálnici za autem, které mělo na střeše přivázané dva kajaky. Můj úzkostný mozek okamžitě začal přemýšlet, co by se asi stalo, kdyby se ty lodě uvolnily. Skončil bych jako hrdinové druhého dílu filmu Nezvratný osud? Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že je to jenom iracionální obava, ale nakonec jsem se stejně radši přesunul do jiného jízdního pruhu. Asi o 30 sekund později oba kajaky sklouzly ze střechy auta a valily se dálnicí. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale s mými úzkostmi mi to teda rozhodně nepomohlo.“
„Když jsem byla puberťačka, procházela jsem takovou fází, kdy jsem si o sobě myslela, že jsem vědma. Já vím, je to hloupé. Kamarád mě tenkrát z legrace poprosil, abych mu řekla nějakou předpověď. Řekla jsem mu, aby si vzal baterku, protože zítra bude tma. Nevím proč, prostě jsem to udělala. Druhý den došlo k velkému blackoutu v Severní Americe (srpen 2003).“
„Se svou rodinou jsem se odstěhoval z Kyjeva na bezpečné místo ještě před tím, než začala válka. Ten nápad jsem měl sám od sebe a rodina proti tomu protestovala, protože mi nikdo nevěřil, že by mohla nějaká válka začít.“
„Vždycky jsem byla nadšená studentka, odhodlaná dosáhnout těch nejlepších možných výsledků. Na univerzitě nám jeden profesor oznámil, že závěrečný test proběhne formou eseje – zadá nám otázku a budeme mít tři hodiny času na zpracování daného tématu. Požádala jsem tedy profesora, jestli bychom se mohli podívat na testy z předchozích let. Říkala jsem si, že když budu znát minulé otázky, budu vědět, co mě čeká, a můžu se tak na test lépe připravit. Profesor dlouho váhal, ale nakonec mi předal několik let starou esej. Když pak došlo na test a podívala jsem se na zadání, nevěřila jsem svým očím. Otázka v testu byla úplně stejná! Podívala jsem se na profesora a zjistila, že se dívá přímo na mě. Později mi řekl, že používá na zkouškách stejnou otázku už přes 20 let a já byla za tu dobu první, koho napadlo požádat o zadání z předchozích ročníků.“
„Před léty, když jsem ještě chodil na střední, jsem každé ráno čekal na kraji větší silnice na můj školní autobus. Když jsem tam tak stával, často jsem přemýšlel nad tím, co bych asi dělal, kdyby některé z aut, co projíždějí kolem, najednou dostalo smyk a jelo se na mě. Jednoho rána takhle čekám na autobus jako obvykle a kolem jelo auto s přívěsem. Hlavou mi proběhla známá myšlenka – co bych asi dělal, kdyby se ten přívěs utrhl? V tom okamžiku se přesně to stalo – přívěs se odpojil od auta a řítil se přímo na mě. Ve vteřině jsem skočil za zeď, o kterou jsem opíral, a ze všech sil se prodíral trávou pryč odtamtud. Přívěs samozřejmě narazil do zdi přesně v tom místě, kde jsem předtím stál, a celou ji rozbořil. Měl jsem štěstí, že jsem udělal přesně to, co jsem si vždycky tak promýšlel.“
„Když jsme se já a moje žena měli brát, hledali jsme místo pro svatební obřad. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, že místo, které jsme vybrali, je docela daleko od civilizace. Nedalo mi to a zjistil jsem si, že kdyby se něco stalo, sanitce by trvalo asi hodinu, než by tam dorazila. Měl jsem z toho divný pocit, ale úplně celá rodina se mi smála. Neustále si mě dobírali různými vtípky. Nakonec jsem pro svůj klid objednal soukromou záchranku, která byla přítomná přímo na obřadu. Když moje žena kráčela k oltáři, viděl jsem, jak dva záchranáři s nosítky běží zahradou. Ukázalo se, že jeden ze starších hostů měl infarkt a kdyby na obřadu nebyla záchranka, zemřel by. Kdo se komu směje teď?“
Zdroj: Bored panda
