V tom kratičkém veršíku je dokonale vystižen vztah ke světcům, který z nás v očích světa dělá neznabohy. Je to ale černobílé vidění. Svatý Václav je respektován, svatý Jan Nepomucký se na nás culí na návsích a zvláště u můstků protože je jejich patronem. Tito nám nevadí. Trpěli pro něco, to je zlidšťuje. Jednoho zavraždil bratr, druhého nechal zlikvidovat záchvat vzteku krále Václava. Ostatní svaté jaksi nemusíme. Co si budeme povídat, světec je pro mnoho lidí něco jako otec Školastyk, z pohádky Hrátky s čertem. Nenormální jedinec, pojídající kobylky, bydlící v jeskyni a trpící jen pro to utrpení. Vychrtlý asketa, pohrdající světskými radovánkami, který v dobrém jídle, pití, a krásných ženách, vidí ďáblova osidla. Občas bývá sťat, prošpikován šípy, vhozen na rožeň nebo roztrhán lvy. Takové starověké radovánky, z počátků křesťanství.
V neděli, čtrnáctého února, bude mít svátek Valentýn, patron a ochránce zamilovaných. Aspoň tak je prezentován. Srdíčka jsou všude, pobídky reklam stále silnější. Pro mnohé cizácký fenomén, komerční zrůdnost, brnkající na lidské city, které otevírají peněženku. Ten nešťastník, z třetího století po Kristu, je v tom naprosto nevinně. Není divu. Textilní galanterie nemůže prodávat šátky s odkazem na uškrcení svaté Ludmily, sportovní potřeby nenabízejí záchrannou vestu, s odkazem na utopení zmučeného vikáře, Johánka z Pomuku. Přibližme si nyní trochu svatého Valentýna. Patron zamilovaných nebyl promiskuitní dědek, který kdysi nabízel tajně nocleh dvojicím, aby je potom šmíroval klíčovou dírkou.
Předně, svatý Valentýn není žádný novodobý, cizácký fenomén, přivlečený ze zemí na západ od Aše. Můžeme ho najít ve Zlaté legendě, knize s životopisy svatých, kterou napsal ve třináctém století dominikánský mnich, Jakub de Voragine. O století později se s ním už můžeme setkat v českých, chrámových kalendářích. Narodil se někdy před rokem 200 našeho letopočtu, v patricijské římské rodině, nicméně přijal křest a stal se biskupem v italské Terni. Vykonal potřebný počet zázraků, ale jeho hlavní provinění bylo ryze prozaické. Oddával páry podle křesťanského ritu, což velmi nelibě nesl římský císař Marcus Aurelius Claudius. Pozor, neplést s kulhavým císařem Claudiem, ten žil o dvě století dříve. Přes císařův zákaz, který usoudil, že voják který myslí na ženu, a ne na válčení, už není dobrý voják. Ať už to bylo jakkoliv, někdy okolo roku 270 byl Valentýn sťat.
Neví se, kdy byl svatořečen, nicméně Karlu IV., který byl horlivým sběratelem relikvií, se podařilo získat kost z lopatky. Můžete ji vidět v relikviáři kapitulní baziliky sv. Petra a Pavla, na pražském Vyšehradě. Úcta k tomuto světci je v Čechách velmi stará, někdy od konce dvanáctého století, kdy mu byl vystavěn na rohu Kaprovy a Valentinské ulice kostel. Dnes už neexistuje. Za josefínských reforem byl odsvěcen a definitivně stržen při asanaci Prahy, na konci devatenáctého století. Pro zajímavost uvedu, že to byl jediný pražský kostel, kam směl vstoupit i kat. Svatý Valentýn nikomu nepřekáží, ničemu nepřekáží. Nic po nás nechce, nenutí nás k askezi, ba právě naopak. Je to světec, který se na zamilované usmívá, a to není vůbec samozřejmé. Buďme k němu shovívaví.
