Sám tomu jde tak trochu naproti. Při osobním setkání ale naprosto vystihuje heslo, které se líbí i jemu samotnému: nesuď knihu podle obalu.
Přijde mi, že patříte k osobnostem, které znají úplně všichni, a že už se asi nikomu nemusíte představovat. Nebo se pletu?
Po sportovní stránce a ve sportovním prostředí to asi platí. Moc mě těší, že před 10 lety, když jsem do Česka přijel zápasit z Anglie a z Ameriky, tak mě znali jenom sportovní fanoušci, ale teď už náš sport sleduje široká veřejnost. Třeba i starší lidé, senioři. V domovech důchodců jsem měl už několik seminářů a těší mě, že nám fandí a ten sport sledují. Dělám také hodně seminářů na základních a středních školách, fandí nám i ty nejmenší děti, u kterých by to člověk vůbec nečekal. To mě těší hodně.
Nemůžeme se tomu vyhnout. Nedávno jste musel skousnout minimálně v psychické rovině jistě velmi těžkou porážku. Podařilo se vám to? Už je to v pohodě?
Díky sportu jsem se toho naučil hodně: překonávat překážky, disciplínu, tisíce technik, strašně moc věcí. Jedna jediná věc, kterou se mi nepodařilo se v životě naučit, je prohrávat. Prohry vždycky nesu těžce a špatně se přes ně dostávám. Bohužel to tak ale v životě a ve sportu je. Ať děláme cokoliv, každý s něčím bojujeme. Říká to i Oktagon, každý z nás je bojovník. A každý občas prohráváme a občas vyhráváme a je na nás, jak se s tím dokážeme vyrovnat. Já se s tím srovnávám špatně, proto mám asi takovou touhu po vítězství, aby mě takovéto období v životě moc často nepotkávalo. A mám štěstí, že mě moc často nepotkává.
Byl bych rád, kdybychom vás, Karlose, představili jinak, než jak vás známe třeba z bulváru nebo ze sociálních sítí. Jak bychom to mohli udělat? Napadá vás, na co bych se vás měl ptát?
Měl byste se ptát lidí kolem mě, těch, kteří mě znají. Jak se říká, sebechvála smrdí, moc se chválit nebudu, ale shazovat taky ne. Já vám akorát můžu říct, že věřím v jedno takové české přísloví: nesuď knihu podle obalu. A u mě to platí dvojnásob. Lidi, když mě poznají blíž, jsou často překvapení. Mám nějaký mediální nebo bulvární obrázek, o kterém vy mluvíte, ale já taky říkám, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Na každou akci je reakce a jak lidi přistupují ke mně, já přistupuji zpátky k nim. Takže to, jaký je Karlos Vémola před vámi, záleží vždycky na vás. Dostanete takového, jakého si zasloužíte. Dlouhá léta, šestnáct sedmnáct let, jsem pracoval na dveřích. Říkám to tak, znamená to, že jsem byl na dveřích v klubu, jako ochranka, jako vyhazovač. A i tam to tak vždycky platilo. Vždycky jste dostali takového Karlose, jakého jste si zasloužili. Když se chováte slušně, chovám se k vám slušně dvakrát tolik. A když se chováte – s prominutím – jako hovado, tak já ho v sobě taky mám.
Navážu trochu jinak. Pořád jste členem Sokola?
To už bude přes dlouhých 30 let, kdy jsem hrdým členem Sokola Olomouc.
Kdo vás k tomu přivedl?
Bohužel můj tatínek. Už tehdy byl trenérem olomouckého zápasu a dodneška je jedním z jeho hlavních trenérů. Říkám bohužel, protože celý život mu tak s nadsázkou vyčítám, že kdyby mě přivedl k něčemu pořádnému, třeba k fotbalu, hokeji nebo tenisu, mohl bych být úplně jinde, než mlátit lidi za peníze, jak říkají moje děti (smích). Protože vždycky, když v životě něco dělám, dělám to pořádně a na sto procent. Rozumnější sport by mě možná dovedl dál. Ale ne, tátovi jsem za to vděčný. Přivedl mě do Sokola, do skvělého týmu, kde byli skvělí trenéři. A to byli moji druzí rodiče. Respektoval jsem je daleko víc než třeba učitele. Trenéři pro mě byli vzor a příklad, jaký bych chtěl v životě být a čeho bych chtěl dosáhnout. Vybudovali ve mně motivaci, cílevědomost, tah na branku.
A tak když za mnou teď přijdou nějací rodiče a ptají se mě, na jaký sport by měli své děti dát, když jsou ještě malí na MMA, tak jim říkám, ať začnou třeba tenisem. A oni, že to nemá s bojovým sportem nic společného. A já jim říkám, když je vašemu dítěti třeba pět let, podle mě nezáleží, na jaký sport ho dáte, ale ke komu ho dáte. Musíte klást důraz ne na to, jaký to je sport, ale kdo ho vede. Z trenérů se stávají druzí rodiče, od nich se děti učí. Rodiče by si měli udělat ten čas a ne jen přivést kluka nebo holčičku na trénink, ale sedět tam a dívat se, jak trenéři s dětmi pracují.
A vás by osobně lákal jiný sport než bojová umění?
Táhne mi na čtyřicet, tak už ne. Ale zaválo mě to tam, kam mělo. Začal jsem řecko-římským zápasem, pak jsem se dostal ke kulturistice, vyzkoušel jsem si ji a zjistil jsem, že to není úplně pro mě. A pak jsem se našel v téhle královské disciplíně kombatových sportů. Je to vlastně takový desetiboj. Když budete umět házet oštěpem, neznamená to, že ho vyhrajete. Stejně tak když budete umět boxovat, neznamená to, že v kleci zvítězíte. Musíte umět všechny disciplíny dobře, ne průměrně. Vzory mého mládí byli Dvořák a Šebrle, když vyhrávali desetiboj, hodně jsem je sledoval. Ve všem byli špičkoví a unikátní, všechny disciplíny uměli dobře. A to musíme i my v bojových sportech. Musíte umět zápasit, boxovat, judo, jiu-jitsu, všechno to musíte dát dohromady a prosazovat svoji silnější stránku, abyste to urvali. A tím je ten sport krásnej. Lidi někdy říkají, že je to novej sport, ale já tomu trošku oponuji a říkám, že je to nejstarší sport na světě. Už za doby Ceasera gladiátoři…
Jste jejich pokračovatelé?
Jsme moderní gladiátoři. Jsme úplně to samé, jen s upravenými pravidly, je to tady už tisíce let. Lidé se tím bavili už před tisíci lety a baví se tím dodnes.
Máte rád legendární film Gladiátor s Russelem Crowem?
Samozřejmě. Je někdo, kdo ten film nemá rád? Je to jeden z jeho nejpovedenějších filmů, je skvělej. Vystihuje i nás, moderní dobu.
Jaké další filmy máte rád? A pořád je vaším vzorem Arnold Schwarzenegger?
Určitě je to jeden ze vzorů. Vzorů byste měli mít v životě hodně a mění se podle toho, jak dospíváte a jak se vám mění hodnoty. V mládí to mohl být Ferda Mravenec, pro mě pak hnedka Rocky Balboa, můj syn se jmenuje po Rockym. Když jste mladej, váš vzor je Rocky Balboa, když ale stárnete, uvědomíte si, že ano, Rocky Balboa, ale zároveň Sylvester Stallone. Z nuly se dostal tam, kde je. To je neuvěřitelný. Když jsem začal
zápasit, přidali se k nim Fedor Emelianenko, Mu-
hammad Ali nebo Mike Tyson. A pak ti novodobí, jako je třeba Conor McGregor, který proslavil MMA po celém světě.
Pral jste se jako kluk?
Nikdy jsem se nedal. Nechci říct, že jsem byl šikanované dítě, možná jsem si tomu chodil naproti. Nikdy jsem se nenechal, snažil jsem se vybít a prosadit si svoje místo. Takže jsem se docela pral. Zažil jsem si i krušné chvíle.
Zdroj: autorský text
