Toho rána se kat Mydlář probouzel velmi brzy. Možná ani nespal, o letním slunovratu bývá noc nejkratší. Měl dilema. Mohl odmítnout, vzít si uzlík s osobními věcmi, vše ostatní nechat na místě, a odejít s ranečkem a s rodinou do exilu. Nebyl katolík a jistě by mu nebyly kladeny překážky. V době popravy však už měl padesátku na krku. Začínejte v tomto věku někde znovu. Rozhodl se jinak. Vítězný Habsburk nešetřil penězi. Poprava musela být skutečně okázalá a zastrašující. Každá investice vyžaduje přesné účetnictví a tak tomu bylo i zde. Existuje soupis položek, které bylo nutno uhradit.
Prkna na celé popravní jeviště. Černé, drahé sukno, do kterého by se dali obléci desítky lidí. Fůry písku na dlažbu, aby nezůstaly stopy krve, malovaný kříž, před kterým se měli odsouzení naposledy pomodlit, vylámání římsy na radnici, pro trám k šibenici. Mzdy tesařům, zámečníkům, hrobníkům. Každičký hřebík byl zaznamenán a započítán. Mám pokračovat? 558 kop míšeňských grošů činily náklady na celé toto krvavé divadlo. Vynásobte třicet a máte pěkně těžký vozík stříbra. Dnes se bude hovořit výhradně o penězích. Dalo se očekávat, že i odměna pro kata bude tučná.
Mistr popravčí a peníze. Jistě, pročpak ne. I za prolévání krve musí stát platit. Nejen vojákům. Jak na tom byl kat Mydlář? Pan spisovatel Josef Svátek, ve svém díle, o tom hovoří sice podrobně, ale je to přeci jenom umělecká licence. Odmysleme si nyní romantický příběh o tom, proč se stal v Chrudimi katovým pacholkem. Přeskočme několik let a můžeme se posunout do okamžiku, kdy mladý Mydlář vychází z radnice a na jeho jmenovacím dekretu je ještě mokrý podpis. Staroměstský kat byl obávanou osobou. Měl sice značná společenská omezení, nicméně musel stejně dbát na svoji pověst. Nemohl si dovolit, jako státní zaměstnanec, ukázat se na veřejnosti v podnapilém stavu, nebo jako strašák do zelí. Zevnějškem z něho musel být ctihodný, vážený měšťan, a to lezlo do peněz.
Za mučení vyslýchaných i za popravy byly sice určeny pevné taxy, ovšem i profesionalita se cenila. Pokud dokázal kat rozvázat delikventovi jazyk včas, aby se páni soudci i zástupce z radnice dostali včas do postele, jistě to kat pocítil na mimořádné prémii. Není divu, že se Mydlář vypracoval na prvního kata království. Prodej kousků provazů z oběšenců pověrčivým lidem, i zisk z něho, ponechával svým pacholkům a přivíral nad jejich konáním oči. Lektvary a bylinky, pro které si chodili lidé do katovny pod rouškou noci, případně nikoliv lámání, ale napravování končetin, bylo dalším zdrojem. Bylo nepsaným pravidlem, že kat, který vykonal více jak sto poprav, mohl lékařům fušovat do řemesla. Takové štěstí měl málokterý kat a ti z venkova o něčem takovém mohli jen snít.
Toho rána se Mydlář opravdu snažil. Jeho výkon byl bezchybný. I po té lidské stránce, pokud lze o něčem takovém mluvit, se zachoval správně. Odsouzené nechal rozloučit se a pomodlit se naprosto nerušeně. Místodržitel, kníže Karel z Lichtenštejna, byl tak spokojen s jeho prací, že mu k těm 584 kop grošů ještě ze svého fondu přidal padesát dalších. O 634 kop grošů byl Mydlář těžší, když se toho dne ukládal ke spánku. Peníze se točily kolem popravy i později. Prkna z popraviště, které by si slušní pokrytci nevzali ani na prasečí chlívek, jsou dodnes k vidění. Staly se z nich schody v nemocnici Na Františku. Dříve po nich chodili Milosrdní bratři z kuchyně do refektáře, což je jídelna mnichů. Dnes po nich chodí pacienti. Můžete se po nich projít.
