zavřít mapu
Rozumní a vzdělaní lidé v této zemi odjakživa měli rádi cestovatele, kteří dokázali vytáhnout paty za humna. Cestovatelé Hanzelka a Zikmund mají dosud své žijící pamětníky. Lidé viděli za jejich návratem a někdy i slávou, především strádání, těžkosti, často hlad, konfrontaci s jinou kulturou či náboženstvím. Dovedli se povznést nad závist těch malých duchem, a oni se odvděčili knihami, které nám mají co říci až do dnešních dnů.
Musíme se vrátit na počátek sedmnáctého století. Do doby takřka moderní, v porovnání s cestopisy minulých let. Evropa už zná knihu Marca Pola, Milion, ve které popisuje svoji cestu do Číny, a svůj sedmnáctiletý pobyt na dvoře chána Kublaje. Tehdy jeho příběhy byly zjevením a ranou přes nosánek pyšné Evropě. I v Čechách jsme nezůstávali pozadu. Poselství krále Jiřího z Poděbrad, doprovázel český rytíř Václav Šašek z Bířkova, a zanechal nám Deník a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa 1465 -1467. Rytíř nepřeháněl, až do objevení Ameriky byl mys Finisterre v Portugalsku opravdu považován za výspu tehdejšího světa.
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Nemá smysl opisovat jeho životopis. Jedno je však jisté, při rozhovoru u dobrého vína byste se s ním rozhodně nenudili. A nejen vy, ale i turisté z jiných zemí, protože tento diplomat, voják, šlechtic a cestovatel ovládal sedm jazyků. Renesanční rozpětí zájmů, včetně hlubokého vztahu k hudbě. Však měl taky dobré základy a nač navazovat. Jako mladík pobýval na dvoře Ferdinanda II. Tyrolského v Innsbrucku. Tehdy to jaksi patřilo k bontónu absolvovat podobné pobyty, kde se mladíci obrousili v tanci, šermu, jízdě na koni a naučili se společenskému chování.
V rodinném životě neměl příliš štěstí. Jako kdyby si osud za jeho bezpečí na cestách vybíral svoji daň tam, kde mohl pana Haranta nejvíce zranit. Byl celkem třikrát ženat a několik dětí mu sebrali morové rány. Po smrti první ženy Evy Černínové z Chudenic se rozhodl zmizet aspoň na nějaký čas z Čech, aby přišel na jiné myšlenky. Děti svěřil do výchovy své příbuzné a v roce 1598 vyrazil se svým švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Svaté země. Jeho téměř dvouleté putování zachytil v cestopisu s názvem, který dnes příliš komerčně nezní. Putování aneb cesta z Království českého do Benátek a odtud do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící.
Rudolf II. uměl ocenit schopnosti i odvahu. Zdaleka to nebyl takový geront, jak nám líčí film Císařův pekař. Abych řekl pravdu, nebyla v tom ani tak Harantova cesta, jako jedno sousto jídla, které císaři zaskočilo při hostině. Jenom Harant měl tu odvahu udeřit, ve tváři fialového císaře, pěstí mezi lopatky. Císař byl zachráněn a následoval šlechtický titul a služba u dvora.
Desátého ledna roku 1608 spatřil Harantův cestopis světlo světa. S dokonalými dřevoryty Jana Willenberga se stal bestsellerem. Lidé poprvé v životě mohli spatřit místa, o kterých se mohli dočíst maximálně v Bibli. Pyramidy, Jeruzalém, nikdy neviděná zvířata, rostliny, fantastické kroje i obzory. Po smrti císaře odešel pan Krištof na svůj hrad Pecku, kde se věnoval zálibám, hlavně hudbě. Měl u ní zůstat. Následující bouřlivá léta však vsadil na špatnou kartu a prohrál vše. Osudného červnového dne 1621, kat Mydlář ukončil jeho život. Bylo mu 56 let. Bývalý přítel, Heřman Černín, tomu přihlížel z pódia pro hosty. Brzy se ožení s vdovou po svém příteli, která velmi rychle zapomene na vše, co svému choti před smrtí slíbila. Jeho cestopis však neupadl v zapomnění. O půl století později, roku 1678, jeho synovec, Krištof Vilém vydal v Norimberku tuto knihu pod názvem Der Christliche Ulysses, čili Křesťanská odysea.
