Dnes si povíme o člověku, který se tomuto rčení vymykal ve všech směrech. Seděl sice na Pecce, ale procestoval opravdu veliký kus tehdejšího světa. U cestovatelů z národů, které mají moře, to patří jaksi k bontónu. U cestovatele ze země, pro kterého až dosud byla největší vodní plochou hladina jihočeského rybníka, to bylo něco zcela mimořádného.
Jmenoval se Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Narodil se na hradu Klenová, nedaleko Klatov, v roce 1564. Přesné datum není známo. V roce 1576 se stal pážetem, na dvoře Ferdinanda II. Tyrolského, což bylo snem mnoha tehdejších šlechtických synků. Oproti dnešním představám se rozhodně nezařadil mezi zlatou mládež té doby. Na dvoře bývalého místodržitele se dbalo na výchovu i vzdělání. Mladému českému šlechtici se zde, v Innsbrucku, dostalo měrou vrchovatou. Kryštof Harant ovládal nejen sedm jazyků, ale i zeměpis, hudbu, historii, výtvarné umění. Vskutku renesanční a v Čechách nezvyklá šíře.
V roce 1589 se oženil s Evou Černínovou z Chudenic. Měl neklidnou krev a v roce 1597 se vydal se svým švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na dobrodružnou cestu. Směřovala do Středomoří, Palestiny a Egypta. V poutnickém rouchu, které si obstarali v Benátkách, navštívili i Svatou zemi a Boží hrob. Navštívili Káhiru, viděli pyramidy, prožili zajetí Araby. Hluboce vzdělaný Harant potom svoje zážitky sepsal a vydal pod názvem: Putování aneb Cesta z království českého do Benátek a odtud do Svaté země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící.
Po návratu v roce 1599 vstoupl do služeb císaře Rudolfa II a stal se dvorním radou. Současně byl potvrzen jeho šlechtický titul. Cestopis vyšel v roce 108 s rytinami Jana Willenbeerga a stal se tehdejším bestsellerem. Pod názvem Křesťanská odyssea vyjde i německy, v Norimberku, ještě o půl století později. Harant zůstal v císařových službách až do roku 1612. Po nástupu Matyáše na trůn, odešel na svůj hrad Pecku, kde se věnoval literární a především skladatelské činnosti. Kryštof Harant byl celkem třikrát ženat. V roce 1615, z neznámých důvodů, přestoupil z katolictví na protestantskou víru, což se později ukáže jako jeho tragický životní omyl. Aktivně se zapojil do protihabsburského povstání, dokonce sám propočítával a zaměřoval děla při obléhání Vídně. Habsburská armáda měla tehdy opravdu namále. Bohužel. Události se vyvíjely jinak, než by si pan Harant přál. Po porážce na Bílé hoře se uchýlil zpět na svůj hrad Pecku, kde byl i zatčen.
Byl třetím a poslední z panského stavu, jehož život skončil pod mečem kata Mydláře. Na rozdíl od jiných se však jeho hlava neocitla na Staroměstské mostecké věži. Jeho mrtvé tělo bylo předáno vdově k pohřbení celé a dodnes zřejmě odpočívá v kostele nedaleko jeho hradu. Snad se tehdy přimluvil jeho švagr Heřman, přítel z cest. Byl přítomen nejen popravě svého švagra, ale i bratra Diviše Černína.
