• Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • nezarazene
  • Kdysi zdobil dívčí pokojíky. Na mé koncerty chodí všechny generace, říká Václav Neckář dnes

    Václav Neckář patří mezi legendy české hudební scény. Zpěvák s nezaměnitelným hlasem se stal hvězdou v šedesátých letech minulého století. Na přelomu 70. a 80. let zdobil jeho plakát nebo fotografie téměř každý dívčí pokojík. V listopadu 2002 postihla Václava Neckáře mozková příhoda. Po náročné roční rehabilitaci se vrátil na koncertní pódia. V současné době opět zpívá, nahrává desky, vyprodává sály a jeho melodické písně i balady si spolu s ním zpívají děti i jejich prarodiče.

    Neúnavný hurikán Dalibor Janda sfoukne na dortu 65 svíček. Co ho vždycky dobije?

    Zažil jste období velké slávy, byl jste velmi populární zpěvák s mnoha hity. V 90. letech ale přišel útlum, později vás postihla mozková příhoda a musel jste překonávat její následky. Jak jste s tím vyrovnával, kdo byl v té době vaší největší oporou?

    V té době pro mě největší oporou byla rodina, manželka Jarka a syn Vašík. Hlavní zásluhu na tom měli lékaři, třeba paní logopedka, Marcela Michaličková. O můj návrat na pódium se pak také velkou částí podíleli kluci z kapely a kamarádi, jako třeba Zdeněk Rytíř.

    Dnes už ale opět přímo sršíte energií, podařilo se vám také hodně zhubnout. Jak to děláte, jak si udržujete váhu, kondici, co vás nabíjí?

    Největší energií pro mě jsou koncerty a lidi, které na ně chodí, a zpívají s námi, to mě nejvíce nabíjí. A pak můj hlavní dozorce nad mou životosprávou a váhou, můj brácha Honza.

    Živoucí legenda Hana Zagorová. Kolik nazpívala písní a bez čeho nemůže žít?

    Je o vás známé, že jste velkým milovníkem koní. Zpíváte o nich krásné písničky, vydal jste i album „Oči koní“. Co pro vás koně a lidé kolem nich znamenají? Pomohli vám také při rehabilitaci po nemoci?

    Jako malý kluk jsem jezdíval na statek ke strýci, kde měl koně a krávy a celé hospodářství a já tam spával na seně nad maštalí a pak jsem je i pásával a tak si je člověk zamiluje. Když jsem v roce 1962 začínal v divadle v Mostě, seznámil jsem se tam s žokejem Ferdou Minaříkem, který mě učil jezdit na koních. Po mé mozkové příhodě pak se mnou chodil na procházky po lese a bral mě do stájí v Chuchli.

    Váš velký návrat na hudební scénu odstartovala v roce 2011 písnička k filmu Alois Nebel „Půlnoční“. Napsali ji mladí autoři Jaromír Švejdík a Dušan Neuwerth. Víte, jak je napadlo oslovit právě vás?

    Mýho bráchu kontaktoval J. P. Muchow, jestli bych nechtěl nazpívat písničku k filmu Alois Nebel. Film se odehrává v osmdesátých letech v prostředí železnice a jedna z postav má oblíbeného zpěváka Václava Neckáře. Přišli s tím, že by nebylo špatné, že bych jednu z písní právě nazpíval já, a to právě Půlnoční. Písnička se mi líbila, a taky se mi líbila taková spojitost s filmem „Ostře sledované vlaky“.

    Překvapilo vás nebo jste tušil, že se „Půlnoční“ stane tak velkým hitem?

    Netušil. Bylo to velké překvapení. Mám pocit, že hlavní podíl na úspěchu má natočené video s kapelou Umakart a jeho umístění na internetu.

    Petra Černocká prozradí tajemství Saxany. Kdo prosadil slavnou píseň?

    S mladými autory spolupracujete i nadále. Podle čeho si písničky do svého repertoáru vybíráte?

    Ano. S Dušanem a Jaromírem jsem pak natočil dvě poslední desky. Jejich vyloženě „autorské“ album „Dobré časy“ a pak poslední desku „Mezi svými“, kde bylo více autorů, ale producentem byl Dušan a brácha Honza. Na desce se podíleli i dětí mých kamarádů, kteří už pro mě nemohou psát, jako Jan Fischer, Václav Kopta nebo Alenka Rytířová.

    V roce 2016 jste slavil 50 let od vydání své první desky a 45 let od založení skupiny vašeho bratra Bacily, která vás doprovází. Změnilo se za tu dobu vaše publikum – kdo dnes chodí na vaše koncerty?

    Mám štěstí, že na mé koncerty chodí všechny generace.

    Nazpíval jste spoustu krásných písniček, vydal řadu desek. V bookletu alba, které vydal Supraphon k vašim sedmdesátým narozeninám se přiznáváte, že vaší asi nejmilejší písničkou je „Kdo vchází do tvých snů, má lásko“. Je nádherná, ale proč právě tahle?

    Líbila se mi na první poslech, objevil jsem ji při svém angažmá ve Francii a jsem rád, že se mi povedlo po sedmi letech ukecat Zdendu Rytíře, aby mi ji přebásnil do češtiny. Také to byla první natočená písnička s Bacily.

    Měl jste nebo máte nějaké hudební vzory, idoly?

    Se svým spolužákem MUDr. Jirkou Kolouchem jsme na gymplu poslouchali Shadows s Cliffem Richardem, L. Donovan, pak třeba The Beatles, nebo Rolling Stones.

    Beatnik Václav Hrabě ovlivnil Mišíka i samotného Kryla. Kde si ho dodnes připomínají?

    Jste nejen zpěvák, ale také herec. Hned maturitě jste se stal elévem Divadla pracujících v Mostě, pak jste působil v plzeňském divadle Alfa, později v pražském divadle Rokoko. Zahrál jste si i v řadě filmů. Jak jste se k hraní dostal a na kterou roli vzpomínáte nejraději?

    1. ledna 1966 po premiéře hry „Čekání na slávu“, v divadle Rokoko, ve které jsem hrál s Helenou a s Martou, přišel za mnou nás pan ředitel Darek Vostřel a dal mi dárek, novelu Bohumila Hrabala „Ostře sledované vlaky“. Já ji přes noc přečetl a moc se mi líbila. Netušil jsem, že mě pak za měsíc pozvou na kamerové zkoušky na Barrandov na tento film.

    Pokud by přišla nabídka, přijal byste i dnes nějakou roli? Co by vás lákalo si zahrát?

    To záleží na tom, jestli by mi nějaký pan režisér nějakou roli nabídl…

    Z vašich hitů vznikl i úspěšný muzikál „Mýdlový princ“. Jak se vám líbí, potěšilo vás to? Nemrzí vás, že vaše písničky zpívají jiní interpreti?

    Muzikál jsem již viděl několikrát. Moc se mi líbí jeho zpracování a hlavně výkony herců, které to myslím baví již několik set repríz. A to, že zpívají mladý zpěváci mé písničky, je pro mě ctí, mám z toho radost a znamená to, že ty písně stále žijí.

    Petra Černocká prozradí tajemství Saxany. Kdo prosadil slavnou píseň?

    Zpíval jste na mnoha jevištích – ve velkých i malých sálech, klubech i na festivalech. Co máte raději, kde se vám vystupuje líp?

    Každý koncert má něco do sebe. A když cítíte tu pozitivní energii od publika, tak je jedno, kde ten koncert je.

    Na vašem albu „Podej mi ruku a projdem Václavák“ zpíváte mimo jiné písničku „Óda na Prahu“. Jaký je váš vztah k Praze, co na ní máte nejraději a co se vám naopak moc nelíbí?

    Narodil jsem se na Žižkově, ale i tak jsem „Pražák“, Prahu mám moc rád. Ale našlo by se spoustu zlepšení…

    Máte v Praze a jejím okolí „svá“ oblíbená místa, na která se rád vracíte?

    Rád chodím na Branickou skálu, kde nedaleko bydlím. Je zde krásný pohled na Prahu, na Vyšehrad a Hradčany. Jen ty Barrandovské terasy by to chtělo opravit.

    Bydlíte na Praze 4, kde jste i čestným občanem. Jak se vám žije na čtyřce?

    Žiji zde přes 40 let, a místo kde bydlíme, je klidné a hezké prostředí s milými sousedy. Jsem tu šťastný.

    FOTO: Václav Neckář

    Václav Neckář - Václav NeckářVáclav Neckář - 10-Václav NeckářVáclav Neckář - Václav NeckářVáclav Neckář - Václav NeckářVáclav Neckář - Václav Neckář

    Václav Neckář
    zpěvák a herec
    – narodil se 23. října 1943 v Praze,
    – pochází z umělecké rodiny, od mládí vystupoval v dětských operních rolích v inscenacích Státního divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem.
    – v roce 1962 působil jako herecký elév v mosteckém Divadle pracujících a od roku 1964 v plzeňském divadélku Alfa,
    – od roku 1965 účinkoval v Divadle Rokoko,
    – v letech 1968 až 1970 byl společně s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou členem pěvecké skupiny Golden Kids,
    – od roku 1971 vystupuje se skupinou Bacily, kterou vede jeho bratr Jan Neckář,
    – jako herec se proslavil především rolí Miloše Hrmy ve filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky, který získal ocenění Americké filmové akademie Oscar a rolí ve filmu Skřivánci na niti oceněným Zlatým Medvědem na filmovém festivalu v Berlíně. Menší role si zahrál ve filmech Soukromá vichřice, Ta naše písnička česká, Kulhavý ďábel, Kolonie Lanfieri a řadě dalších. Patrně největší divácký ohlas zaznamenal jako princ v úspěšné filmové hudební pohádce Šíleně smutná princezna,
    – v roce 2011 natočil se skupinou Umakart velmi úspěšnou píseň k filmu Alois Nebel „Půlnoční“, která byla oceněna cenou Anděl 2011 za píseň i videoklip roku a Václav Neckář byl akademií populární hudby cen Anděl 2011 uveden do síně slávy,
    – v roce 2014 se stal čestným občanem Prahy 4,
    – v roce 2015 obdržel státní vyznamenání – Medaili za zásluhy I. stupně.

    Musíte milovat místo, kde zrovna žijete – jinak se zblázníte, říká Lucie Vondráčková

     



    Nepřehlédněte