Tak by to asi v dnešní době napsal Jirásek. Kronikář krále Zikmunda by se jistě tehdy s těmito přívlastky držel zpátky, aby nepřišel o místo nebo o hlavu. Jak na bitvu na Vítkově, která se odehrála 14. 7. 1420, pohlížet? Bez ideologického zabarvení a střízlivě, jistě. Lehce se to řekne, hůře udělá. Kronikáři i historici jsou taky jen lidé a nikdo nedokáže překročit svůj stín. Emoce tam budou vždy, jinak by to byl jen statistický výčet, který by nikoho nezaujal.
Král Zikmund jistě neuvěřitelně běsnil. Čeští pánové v jeho ležení nevystrkovali raději nos, aby se nestali hromosvodem jeho hněvu. Kruciáta byla nesmírně nákladným podnikem, a zde se v ní začaly ukazovat první trhliny. Nevyplacený žold, váznoucí zásobování, rozbroje a šarvátky ve vlastním vojsku a nakonec i strach před nepřítelem. Před těmi sprostými, špinavými sedláky s cepy a poblázněnými Pražany. Jeho pravé dědictví po otci i bratrovi před ním zavřelo brány.
Zikmundova ješitnost dostala první těžkou ránu. Jeho žoldácká armáda neměla dost sil na prolomení hradeb města, které na něj udělalo dlouhý nos.
Neměla ani dost sil na to, aby dobytím hory Vítkova neprodyšně uzavřeli obklíčení. Podél této hory proudilo do obleženého města jídlo a Zikmund měl na dobytí Vítkova enormní zájem. Úzké, táhlé návrší však nedovolovalo rozvinout jízdu do plné bojové síly. Pak stačil výpad asi padesátky cepníků, kteří se vyšplhali po jižním svahu a vypukl totální zmatek a panika.
Cesta vpřed uzavřena opevněnými sruby. Cesta vzad uzavřena stále přijíždějícími, novými a novými oddíly jízdy. Z jihu útočící cepníci. Tuctové selské nářadí, svírané rukama celý život. Výcvik nebyl nutný. Nyní měli před sebou železné obilí a bylo třeba je dokonale vymlátit. Což se stalo. Jediná volná cesta byla po strmém, skalnatém severním srázu, kde si při útěku a následném pádu lámali vaz koně i křižáci.
Ne, všech sedm tisíc křižáků husité nepobili. Ztráty na straně nepřítele byly asi deset procent tohoto počtu. Na tom se shodnou kronikáři na obou stranách. Zbytek se přeci jenom zachránil útěkem a vrátil se do hlavního ležení. Den už končil, protože útok začal asi hodinu před západem slunce. Možná, že i to pomohlo obráncům, kteří na rozdíl od útočníků měli slunce v zádech.
Zikmund se už ke druhému útoku neodhodlal. Nechal se korunovat ve svatovítské katedrále na českého krále, což byla jen formalita. Bez fanfár a hostin. Následujících patnáct let to byl jen prázdný titul. Potom s ostudou rozpustil první křížovou výpravu, když před tím se jakž takž vyrovnal s dlužným žoldem. Nakonec odjel do katolické Kutné Hory. Dobýt Prahu se již nikdy znovu nepokusil.
