Liberecký rodák Josef Vlastimil Burian měl k divadlu blízko od malička. A když se pak v deseti letech s rodiči přestěhoval na Žižkov, chodíval s otcem často do Národního divadla. Brzy si začal se svým obrovským komediálním talentem zahrávat i on sám. A jeho otec, i když z toho z počátku příliš nadšený nebyl, tak když ho uviděl na jednom hospodském představení, pochopil, že je výborným komikem a už mu v hraní dál nebránil.
Skvělý sportovec
Než se ale dostaneme k divadlu a kabaretům, kde Burian kraloval, zmiňme se ještě o jeho dalším výrazném talentu. Byl sportovec tělem i duší, miloval tenis, který se prý za měsíc naučil hrát lépe než mnozí jiní za deset let, rád plaval a jezdil na koni, ale především byl skvělým fotbalovým brankářem – chytal jak za Viktorku Žižkov, tak především za slavnou Spartu. Kvůli fotbalu se dokonce nechal vyhodit z jednoho varieté, nicméně tato jeho záliba musela ustoupit kariéře umělce.
Hvězda první velikosti
Na jejím začátku hrál v několika divadlech najednou, jenže byl tak „rozlítaný“, že se jejich ředitelé spolu domluvili, že mu za trest nedají práci žádnou. Burian se s tím ale netrápil a založil si divadlo vlastní. A byl to náramně úspěšný podnik, v jeho útrobách se promítaly Burianovy slavné komedie, jako například C. a k. polní maršálek, To neznáte Hadimršku nebo U pokladny stál a Burian samozřejmě exceloval na jeho prknech, podle svých současníků byl geniálním improvizátorem i imitátorem.
Burian si své popularit naplno užíval, rád se oblékal do uniforem a chlubil svým úspěchem v podobě rychlých aut a hlavně peněz, kterých měl i na prvorepublikovou filmovou hvězdu opravdu hodně. A i to mohlo být jednou z příčin jeho poválečného pádu.
Láska až za hrob
Už koncem května 1945 byl totiž zatčen za kolaboraci s nacisty, divadlo mu znárodnili a skončil ve vazbě spolu s esesáky a kriminálníky. Po zásahu Jana Masaryka byl sice vyšetřován na svobodě, ale několika měsícům těžkého žaláře stejně neunikl. Po propuštění mu zabavili téměř všechen majetek včetně jeho legendární vily v Dejvicích a na pět let mu zakázali divadlo. Pracoval v severočeských dolech jako vážný, odkud se odjel dát dohromady na Hříběcí boudu v Krkonoších. Měl podlomené zdraví, trpěl depresemi, ale znovu zde začal hrát.
A na přímluvu Jana Wericha se pak mohl k divadlu a k filmu opět vrátit. Už to sice nebyl on, ale i tak dokázal rozesmávat své diváky na estrádách po celé republice. Byl tak vděčný za to, že může hrát, že vystupoval i nemocný. To se mu však stalo osudným, když kvůli práci zanedbal těžký zápal plic, po které následovala plicní embolie a smrt. Jeho manželka Nina, se kterou byl ženatý 43 let, zemřela 9 týdnů po něm na jeho hrobě.
Rehabilitace
K úplné rehabilitaci Burianova jména došlo v roce 1994, když divadelní historik Vladimír Just prosadil znovuprojednání jeho případu. „Dokonce jsem se zprvu domníval, že je vinen (mravně, nikoliv kriminálně), že umělec takového formátu je pod zvětšovacím sklem a neměl by si zadat ani v nejmenším s okupanty (nacisty jako komunisty, já mezi tím nedělám v podstatě žádný rozdíl). Teprve, když jsem se pustil do – téměř desetiletého – studia pramenů, archivních materiálů atd., prostudoval jsem dokonce kompletně všechny protektorátní Vlajky a Árijské boje, nenašel jsem s Burianem žádný rozhovor, žádnou ‚kolaborantskou‘ zmínku, na rozdíl od dlouhé řady českých herců a režisérů,“ řekl Vladimír Just k této kauze.
Zdroj: Wikipedia, Aktuálně, Česká televize
