Trianonská smlouva už jen deklarovala to, co bylo přijato o rok dříve. USA, Velká Británie, Francie, Itálie, Rumunsko, Jugoslávie. Za Československo podepsal ministr zahraničí Edvard Beneš. Učebnice o této době, i filmy, nám ukazují prezidenta Masaryka, jak se vrací co by prezident, do zbrusu nového státu, s názvem Československo. Zdání však klame. Na východě, za řekou Moravou, ještě zdaleka nebylo rozhodnuto. V Budapešti to cítili jako krutou nespravedlnost. Což Češi a Slováci také nebojovali na téže straně za císaře pána? Jistě že ano a statečně. Stejně statečně však bojovali i naši legionáři, ať už v Rusku nebo Francii a Itálii. Byli tím jazýčkem na vahách, který rozhodl o tom, že Československo skutečně vzniklo a bez územních ztrát.
Česká kotlina má hranice už jaksi stanovené přírodou a příliš se toho změnit nedá. Československo sice bylo vyhlášeno, ale maďarské vojenské oddíly i samospráva stále seděli na svých místech a vůbec se jim nechtělo z Horní země uherské odejít. České vojsko nebylo zdaleka konsolidováno a na čerstvý stát si už brousili zuby nejen Maďaři, ale i Poláci. Stále platí, že o hranice se nelicituje, o hranice se střílí. Uvědomoval si to i plukovník Josef Šnejdárek, jehož jméno v učebnicích nenajdete a je to vůči němu nespravedlivé. Rozhodně si zaslouží aspoň jeden odstavec.
Narodil se v roce 1875 v Napajedlech, nedaleko Zlína. Matka mu zemřela a otec tuto ztrátu psychicky nezvládl, proto vyrůstal u prarodičů. Byl dobrodružná povaha, utekl ze školy a v Terstu se chtěl nalodit na cestu do Cařihradu. Plán se nezdařil a Šnejdárek vystudoval kadetní školu. Dosáhl hodnosti poručíka, ale neklidná krev se v něm opět ozvala a on odešel do Francie, kde vstoupil do Cizinecké legie. V roce 1905 obdržel francouzské státní občanství.
Vraťme se ale do roku 1919. Maďarsko se rozhodlo vyřešit svůj územní problém nástupem bolševiků k moci, kteří toužili spojit se s bolševickým Ruskem. Napadli Slovensko, s jehož ztrátou se nesmířili. Počáteční nezdary československých oddílů pominuly ve chvíli, kdy neschopné italské důstojníky nahradil plukovník a Francouz v jedné osobě, Josef Šnejdárek.
Dlouho se nerozhlížel a začal velet. Dobře velet. V sedmidenní válce s Polskem o Těšínsko si vedl tak dobře, že se Poláci museli stáhnout, a dokonce na něho zorganizovali atentát, který se nepodařil. Když se vypořádal s polskou expanzí, vyrazil čistit na Slovensko. Bolševici se dosud cítili na koni. V Prešově vytvořili dokonce loutkový stát, Slovenskou republiku rad, který však díky československé armádě netrval ani měsíc.
Rozhodující byla bitva o Zvolen, který byl obsazen během tří dnů, a maďarská armáda definitivně ztratila inciativu. Od té chvíle už jen ustupovala, až se nakonec stáhla za demarkační čáru, do původních pozic.
Plukovník Šnejdárek byl sice úředně Francouz, ale myslel v bitvě jako Čech. Češi byli vždy obávanými bojovníky, protože v bitvách dokázali i myslet. Nejen příručky, ale i lest.
Jedna půvabná se podařila i Šnejdárkovi. Asi stovku vojáků nechal vybavit plátěnými, lehkými uniformami a vojáci se nalíčili černou barvou. Vytvořili oddíl afrických „Senegalců“. Řeč se učit nemuseli, stačilo cosi nesrozumitelně drmolit a občas vyslovit slovo senegal. Při přesunech na sebe upozorňovat. Počítal s maďarskými špiony a počítal správně. Již za pár dní maďarský štáb „věděl“, že spojenci dodali přes Balkán Šnejdárkovi přes šest tisíc vojáků ze Senegalu. Jistě to budou lidojedi, a proto je rozhodně lepší utéct, než se nechat zajmout. Lest účinkovala.
Josef Šnejdárek již v Československu zůstal, jako vojenský velitel Slovenska. Československé občanství mu bylo uděleno v roce 1927. V roce 1939 opět odešel z vlasti a zemřel v roce 1945 v marocké Casablance. V předvečer státního svátku 28. 10. 2012 byl na vrchu Polední, u Bystřice, odhalen generálu Šnejdárkovi Obelisk. Na dohled polských hranic. Postarala se o to Československá obec legionářská. Odhalení způsobilo protesty na polské straně, do kterých se zapojil i konzul v Ostravě. Šnejdárek byl opravdu vynikajícím velitelem, když i téměř po stu letech je terčem zloby a nenávisti. Kéž bychom měli i do budoucna více takových lidí.
