Přestože pravdě příliš neodpovídá, je napsaná tak poutavě a realisticky, jako by čtenář stál přímo vedle jejího autora a zažíval vše spolu s ním. Tím autorem je Henri Charrière (16. listopadu 1906 – 29. července 1973), vrah odsouzený k doživotnímu trestu odnětí svobody, v jehož rámci si měl odpracovat i deset let nucených prací.
Jeho život nezačal úplně šťastně, matka mu zemřela v jeho deseti letech. V roce 1923, když mu bylo sedmnáct, vstoupil do vojenského námořnictva, kde sloužil dva roky. Mohl sice potom žít životem řádného občana, ale vydal se na dráhu zločinu. Ze začátku se nedopouštěl ničeho až tak závadného, stal se „jen“ pasákem dvou prostitutek. Tu hezčí z nich, která se prostitukou navíc stala prý jen z lásky k němu, ještě využíval k olupování příliš důvěřivých státních úředníků.
Měl na to vypracovaný skvělý plán. Ona dívka se oblékla do černého, aby vypadala jako vdova, poté se vydala k Nejvyššímu soudu nebo na ministerstvo. Sedla si tam někam do ústraní a začala předstírat pláč. Když ji nějaký, tímto divadýlkem dojatý, úředník oslovil, dívka mu vyprávěla srdceryvný příběh o své zoufalé životní situaci. Byla tak krásná, že málokdo odolal, když s pláčem naznačila, že je ochotna k čemukoliv, jen aby se z této tísně dostala.
Každé takové setkání obyčejně pokračovalo v hotelovém pokoji, kde k onomu „čemukoliv“ došlo. Dříve nebo později potom muž zjistil, že byl během tohoto dobrodružství okraden. Hlásit to přirozeně nechtěl, protože si jako státní úředník nemohl dovolit žádný skandál. Byla to perfektní a bezpečná metoda, jak si nezákonně přilepšit, a Charrière se tím také při každé příležitosti chlubil. Choval se přitom jako opravdový gangster, stále s pistolí po ruce.
A na to také doplatil, protože jednou při blíže neobjasněném sporu zastřelil jiného pasáka, Rolanda Le Petit. Podle jedné verze proto, že on sám byl policejním agentem, tedy donašečem, a Rolland se o tom dozvěděl. Ať už to bylo jakkoliv, Charrière celý život popíral, že by se této vraždy dopustil, a nepřipouštěl ani to, že by byl pasákem.
Přesto byl za tento čin, možná tedy i nespravedlivě, odsouzen 26. října 1931 na doživotí a 10 let nucených prací. Po krátkém věznění ve Francii v Caen byl v roce 1933 deportován pověstnou lodí „Martiniere“ dopravující trestance z Francie do vězení St-Laurent-du-Maroni na řece Maroni do Francouzské Guyany v Jižní Americe, známé ve své době trestaneckou kolonií na tamních Ďábelských ostrovech. (Dnes se francouzský departement jménem Guyane hraničící se Surinamem a Brazílií stal naopak turistickým rájem.)
Z jihoamerického vězení Charrière podle své knihy v listopadu 1933 s dvěma spoluvězni uprchl, ale po třiceti sedmi dnech toto trio zajali kolumbijští policisté v severní části Kolumbie a všichni putovali zpátky do vězení. Podruhé se Charrièreovi podařilo uprchnout jedné deštivé noci na poloostrov La Guajira, kde ho indiánský kmen přijel mezi sebe. Po několika měsících mu tento způsob života přestal vyhovovat, od domorodců odešel a byl znovu chycen, vydán do Francie a odsouzen ke dvěma letům na samotce.
Po zařazení do běžného vězeňského režimu se o útěk pokusil ještě několikrát. Na svobodu se definitivně dostal roku 1945, kdy použil pytel kokosových ořechů jako provizorní vor a za odlivu se na něm vydal na moře. Po mílích plavby doplul do Venezuely, tam strávil rok ve vězení a poté byl propuštěn jako venezuelský občan. Ve Venezuele už zůstal. Oženil se, otevřel si restaurace v Caracasu a Maracaibo a také se mu narodila dcera. Užíval si života jako lokální celebrita, a dokonce vystupoval i v pořadech místní televize. Nakonec se v souvislosti s vydáním knihy „Motýlek“ (1969, česky 1971), které se prodalo více jak 1,5 milionů kusů, vrátil do Francie a navštívil Paříž.
Neobešlo se to bez skandálu. Na vydání knihy reagoval francouzský ministr, který připisoval „mravní úpadek Francie“ minisukním a „Motýlkovi“, nejspíš i proto, že roce 1970 byla Charrièrovi udělena milost. Kniha „Motýlek“ se stala bestsellerem, byla dokonce v roce 1973 zfilmována v hlavní roli se Steve McQueenen a pak znovu v roce 2017. O tři roky později Charrière napsal k Motýlkovi pokračování pod názvem „Banco“ (1972, česky 2000). Zanedlouho poté, 29. července 1973 zemřel na rakovinu hrtanu v Madridu ve Španělsku.
Už za Charrièrova života se autenticita Motýlka stala předmětem pochybností. Autor sám prohlásil, že je „pravdivá ze 75 procent“, ve skutečnosti to může být dokonce snad i jen 10 %. Kritici poukazují na množství chybně uvedených dat i na to, že Charrière do knihy jako své vlastní příběhy zakomponoval historky spoluvězňů, ze značné části smyšlené.
V roce 2005 se dokonce přihlásil jakýsi Charles Brunier, Charrièrův spoluvězeň, který tvrdil, že skutečným Motýlkem je on. Tomu nasvědčují mnohé okolnosti jeho života včetně vytetovaného motýla na hrudi, kterého měl ovšem Charrière také.
Vzhledem k tomu všemu je román Motýlek přes svou velkou působivost a oblibu, jen volným a literárně silně upraveným zpracováním autorova životopisu a ne jeho přesným záznamem. Čtenáře a diváky ale bude už navždy fascinovat silou příběhu (možná) nevinného člověka vytrvale toužícího vydobýt si svou (neprávem) ztracenou svobodu.
